Chycena v síťovce s mrkví

Schytává to zlc, schytala to většina kamarádů, schytáte to i vy. Po takové době nepsaní je sice smutné, že to bude prozaické a nudné, ale hrabe mi a od toho tu tenhle prostor je. Rozhodla jsem se přiblížit jedné nejmenované mladé dívce, která tuhle asi před rokem rozebírala na svém blogu, kterak hubne. Nechci se přiblížit moc a ani nemůžu, protože hýřím vším, jen ne sluníčkovým optimismem a výzvami typu "zkuste to taky, je to přece jednoduché!". A přemoudřelým tónem něco vysvětlovat, když to sama pořádně nevím, je mi hloupé, pardon me.

Jsou to cca tři týdny, dole jsou 4 kg mé váhy, tzn. 7-8 to go, tzn. dalších 7-8 týdnů. Zní to ideálně, rozumně a přiměřeně, ne? Dosud to byly cca tři týdny nemyšlení na nic jiného než na to, co se smí a nesmí jíst a co z toho jsem teda snědla nebo nesnědla. Cca tři týdny téměř každodenních divokých fantazií o všem, co by mě normálně možná ani nenapadlo jíst (kde jsou perverzní erotické fantazie, když je potřebuju??). Cca tři týdny zpruzelosti z toho, že nad tím přemýšlet nechci. Cca tři týdny zlcovy trpělivosti - šedé vlasy jsem zatím neviděla...ale je pravda, že mrkve moc nejím.


Chápu, že pro někoho je to přemýšlení nad množstvím, počtem, objemem, obsahem, energií atd. možná zpestřením šedého života, zajímavou změnou (ono se mi v té hlavě něco děje!!!)a HLAVNĚ tématem na blog. Já mám pocit, že mi to překáží možná víc než ten michelinovskej nesnímatelnej overal a jediný důvod, proč pokračovat, je, že to v nejbližších deseti letech nemíním opakovat.

Přeháním. Nad finančním marastem, který vedl k radikálnímu řešení, jsem samozřejmě přemýšlela se srovnatelnou intenzitou a ohryzala si v jeho důsledku nehty. Nad tím, co bude s nio a naším plánem B a jak moc špatný to může bejt, jsem přemýšlela a psychovala asi víc než nad čímkoli předtím v životě a doufám, že se to nebude opakovat v dohledných 50 letech.

Tohle mě každopádně štve teď a dá se o tom psát veřejně. Ještě jednou někde někoho uslyšim plácat něco o tom, jak se cejtí znovuzrozeně, asi mu osobně nacpu do pusy jeho pomyslnou placentu. Pozitivní přístup, radost z dopnutých zipů a endorfiny z pohybu přehlušuje ani ne tak touha po hermelínu, jako především otrávenost z nutnosti obětovat kus mozku paprikám a salátům. A to přestože jsou to teprve cca tři týdny a já na sebe nejsem nikterak nesnesitelně zlá a vím, co je rozumné. Smrt rozumnosti!!!

Příští dva měsíce si nepřejte mě potkat, protože a)budu nejspíš blábolit něco o špenátu nebo rajčatech b)budu dost možná protivná.