Podivně fyzicky

Někdy mě obtěžuje tělesnost mého těla. Štve mě nutnost nekonečné údržby. Štvou mě omezení, skutečnost, že s ním nemůžu dělat úplně cokoli, co mě zrovna napadne, protože to nejde. Štve mě jeho nevděčnost a fakt, že mi absolutně nic neodpustí. Křupou mi kosti, kručí mi břicho a záda mám občas rozdělená do segmentů podle bolestivosti na stupnici cca. 1 až 5, kde 1 = nebolí vůbec a 5 = nejde s tím hýbat a nelehej si na to, protože neusneš. A to se to prosím lepší a můžu zodpovědně říct, že nejsem nijak nemocná a mám docela slušnou kondici. Jen mě štve ten systém.

Obdivuju lidi schopné integrace svojí schránky se svým obsahem. Ačkoli to možná není ten nejsprávnější popis - líbí se mi, když někdo dokáže chápat svou ruku jako svou součást, podívat se na ni a říct, to jsem já. Připadá mi to harmonické a okouzluje mě ta celistvost takového člověka. Líbí se mi, když někdo dokáže vnímat třeba svou bolest hlavy jinak, než jako příkoří ze strany té věci, která mu neustále překáží a ještě chce pravidelně krmit, mýt a odkládat do režimu spánku na místo s ideální teplotou, jinak bude zle. Lidé, kteří jsou sami k sobě dost citliví na to, aby zaznamenali sebemenší změnu, reakci na počasí nebo na nové jídlo, a dokázali s jistotou určit, že s tím, co se děje, tělo souhlasí.

Já mám pocit, že mám před sebou v tomhle směru hrozně moc práce. Tělo chápu jako omezení a co se týče vnímání sebe sama v něm, jsem téměř na začátku. Schopnost vnímat "fyzickou náladu" mám spojenou tak maximálně s jógou, s tancem nebo se zpěvem, jinak se mě ale moje tělo netýká, což mi připadá naprosto absurdní. K tomu, abych si uvědomila, jak stojím a jestli mi náhodou nehrozí, že mě z toho, jak sedím, bude bolet noha a půlka zad, se potřebuju napřed začít soustředit. Na začátku jakékoli fyzické aktivity si musím uvědomit, kde co vlastně mám a kde bych to měla mít, najít to a hlavně to hlídat, abych to někde nezapomněla. Když se napiju kafe, necítím změnu, a když mě přestane pálit pusa po papričkách, nemám představu, jestli zbytek těla nějak reagoval na takovou dávku agresivní chemické látky, nebo ne. Když piju, možná, že velká část mého těla protestuje, ale já to nevím, dokud nemám brutální kocovinu. Dokud mi není špatně, nebo nemám nějaké bolestivé následky sportu nebo celonočního překládání, tělo nevnímám, pokud se tak cíleně nerozhodnu.

Znám několik jedinců, kteří jsou sami se svým obalem v harmonii, a když je potkám, uvědomím si, že jsem ochuzená o dost významnou dimenzi života. Vidím, že jsou si vědomi každého pohybu a že mají přehled a zároveň daleko větší fyzickou svobodu než já. Moje ruce ani nohy se mnou v běžném životě nijak nesouvisí a i když by mi asi chyběly, neměla bych pocit, že mi někdo vzal kousek mě. Trvá mi to dlouho, než si uvědomím, jakou má moje tělo náladu a jak to souvisí s tím, jakou náladu mám v hlavě a u nich vidím nějakou vnitřní rovnováhu, správně rozloženou energii, nebo tak něco. (A tím nechci být nijak extrémně new-agey a nemám na mysli tajemné vibrace transcendetních sil, pořád se držím více méně jenom pohybu a jeho vnímání. )

Znám lidi, kteří se jakéhokoli vztahu se svým tělem zřekli do té míry, že je jim jedno i ta základní úroveň, tj. neřeší estetickou stránku a funkční jen do té míry, do jaké je to nezbytně nutné...a tím nemám na mysli bezdomovce ani vegety. Mám pocit, že je velmi rychle poznat, jak to kdo se sebou má. A že to nezávisí na té estetické stránce, ani na fyzičce nebo pohybovém nadání. Modelka může být od svého těla úplně stejně odizolovaná jako tři čtvrtiny lidí na fildě.

Zajímalo by mě, jaké k tomu uvědomění vedou cesty. Nebo jestli je ta "fyzická povaha" vrozená vlastnost, nebo k tomu člověk musí vždycky dojít. A je to tak elementární lidská věc, jak si teď myslím?