Matka

Tenhle post bude asi trochu jiný, než ostatní na tomhle blogu, takže pochopím, když se někomu nebude pozdávat...ale je mi to jedno. Je hodně osobní a pozor, účelem není vyvolat lítost, ale vypustit ventil. A taky je to hodně dlouhý. That said, tady ho máte:

Poslední dobou se mi, hlavně pozdě v noci, vrací vzpomínky na rodinnou minulost a hlavně na matku. Není to nic příjemného a někdy je to vlastně docela závažná depka. Někdy minulý týden jsem v sedm ráno cestou domů z práce byla už úplně v koncích, vystoupila jsem z tramvaje na nábřeží a asi deset minut jsem jenom tupě zírala na řeku a v hlavě na mě útočily dávno vytěsněné scénky a hlášky...pak jsem se běžela domů přitulit a vyzpovídat, ale dneska je to zpátky a já nevím, jak z toho ven. Už ten minulý týden jsem před sebou měla otevřené okno bloggeru a něco jsem chtěla říct, ale pak jsem to vzdala, takže teď už.

Už někdy na gymplu jsem zaujala strategii otevřenosti - když na to přijde řeč, nijak se nevykrucovat a říct, jak to bylo. Někdo na mě poulí oči, jak to zvládám tak otevřeně vysypat, někdo si ťuká na čelo, proč tohle vytahuju a radši to nezatluču, někdo mi začne říkat, jak mě obdivuje, že jsem tak strašně silná...a mně je to jedno, připadá mi to prostě nejrozumnější. Faktem je, že ani tahle otevřenost vlastně neřeší, že nejsem s to se přestat v některých chvílích hroutit z něčeho, co mi dávno může být jedno a přestat se pokládat za oběť, když dobře vím, že jsem navržená tak, abych to zvládla a v jistém smyslu ze mě moje zkušenosti dělají moudřejšího, nebo aspoň silnějšího člověka, než bych jinak byla.

Dneska přišly dvě věci. Jednak link na blog matky tří autistů s autistickým manželem od Martina Hassmana. Z toho, co ta paní píše, je mi stejně špatně jako asi komukoli, kdo tam zavítá poprvé a - byť je to něco úplně jiného a asi se to nedá srovnávat - připomíná mi to mou nefunkční rodinu a něco z té beznaděje v ní. Druhá věc byly dva odstavce v "mé knize", které jsem překládala před chvílí a týkaly se odpouštění:

V mém životě mi lekci odpouštění uštědřil otec. Odešel od nás, když mi bylo sedm. O několik let později jsem byla na jeho svatbě a potom jsem ho vídala jen málokdy. Narodila jsem se na jeho narozeniny a každý rok jsem očekávala dárek k narozeninám, nebo aspoň blahopřání. Ale nepřišlo nic: blahopřání, dárek, dokonce ani telefonát. Nechápala jsem, jak na mě mohl tak snadno zapomenout. Tahle bolest mě zahltila. Nic z toho, co jsem dělala, to nezměnilo a věřte, že jsem toho zkoušela hodně.

Jedině odpuštění mi umožnilo se od toho oprostit. Poslalo mě do náruče lásky jako svobodnou duši. Nemohu svého otce změnit, ale odpuštění mě osvobodilo z řetězů bolesti a negativních postojů.

(S. Dillard, Love and Intuition)

Zní to pateticky, protože je to americké, ale něco na tom bude. Bolesti z toho, že spousta věcí nebyla, jak bych si je já (nebo libovolná sociální pracovnice) představovala, jsem se doteď nezbavila a doteď nevím, jestli to tak úplně jde. Co ale můžu udělat, je přestat každou takovou vzpomínku obalovat vztekem a ukřivděností - konec konců, jsem tady, překládám patetickou americkou knížku, dívám se, jak v mojí posteli spí úžasný muž, který mi vynahrazuje, co scházelo posledních x let zpátky...tak co má bejt, přece nejsem nijak poškozená.

Myslím, že krokem číslo jedna je v kostce shrnout fakta i tady a třeba se v tom nebudu nadále muset tolik pihňat.

1. Tak tedy - jsem nejstarší ze tří dětí, které mají tři různé tatínky. Dá se to chápat jako luxus, když se nad tím člověk zamyslí, při nejmenším v mém případě jistě. Je mi 22, Bratrovi je 19 a Bráškovi teď bylo 8. Můj tatínek-lékař to s mámou-fotografkou vzdal, když mi byl rok - přestalo ho bavit sloužit noční v nemocnici a přicházet domů, kde překračoval opilce po pařbě, nelíbilo se mu přijít z práce, převzít miminko a ženu ten den už nevidět, a hlavně našel po jedné dovolené s jejími přáteli, které se neúčastnil, v kapse její bundy antikoncepční prášky, přestože plánovali další dítě. Z toho se vyklubalo, že existuje jakýsi jaderný fyzik, což byla asi poslední kapka.

2. Jaderný fyzik se záhy stal otcem Bratra, s mámou se nevzali, což se ukázalo jako dobrý tah. Byl velmi úzkostlivý, svoje dítě půjčoval i babičce prakticky na občanku a když Bratr plakal, byla to automaticky moje vina, takže jsem to schytala. Bratr se začal vyvíjet divně, moc nemluvil, ani ta motorika nebyla žádná sláva. Matka se dál bavila a (jak později někdo krásně vystihl) tahala z něj to nejhorší, co v něm bylo, jak ona to tak dokáže. Fyzik nakonec zmizel, scéna s rozstříhaným tričkem, policajty a obviněním, že to udělala máma svými nehty included... a dalších asi 5-6 let o něm nikdo neslyšel.

3. Na scénu nastoupila řada lepších i horších strejdů, namátkou majitel restaurace s dcerou našeho věku, zaměstnanec indické ambasády, herec v černém divadle, flétnista z Malé strany a několik novinářů a kolegů fotografů, někdy jich bylo i víc najednou, nevím, jestli to věděli. Bydleli jsme ve velkém bytě v centru, kde se stále pařilo, ale výhodou bylo, že to v našem pokoji na druhé straně bytu skoro nebylo slyšet, takže to nevadilo. Na vánoce nám pod stromečkem občas přistáli mámini kamarádi, kteří by jinak byli sami a občas u nás pár měsíců někdo bydlel. Taková komuna, často docela adrenalin, ale což...

4. Ve škole ze mě byli na větvi spolužáci i učitelky, protože jsem nenosila ponožky, žákovskou, tužky a někdy třeba ani boty. Od babičky-učitelky jsem se naučila číst, psát i počítat, takže jsem tam tak rok neměla moc co na práci a někdy od té doby jsem se začala učit anglicky, abych měla co dělat a s nikým se nemusela bavit. Taky jsem si vydupala sbor a tancování, ze stejných důvodů. Spolužáci mě nenáviděli, byla jsem divná, měla jsem divný oblečení, divný věci, divnou mluvu a smrděla jsem kouřem. Většinou to byly děti z bohatých rodin, inu, prestižní jazyková základka v centru. Tím spíš mě ale nesnášeli a nebyla to jejich vina, nic takovýho předtím neviděli. V pátý třídě obrátili a rozhodli se, že jsem úžasná, ze všech nejúžasnější. Bylo to hrozně pokrytecký, tak jsem se s nima stejně nebavila. Léta a víkendy jsem naštěstí trávila u prarodičů, takže jsem se naučila mýt si ruce před jídlem a dělat domácí úkoly.

5. Bráchovi bylo osm, když se o něj jeho otec začal soudit. Psala jsem tehdy dojemný dopis k soudu, jaké to bylo, když u nás byl a ať mi neberou bratříčka, načež nás kdosi nařkl, že mi to máma nadiktovala. Fyzik soud prohrál, dál o něm zase dlouho nikdo neslyšel. Brácha nastoupil do malotřídky pro děti s poruchami učení.

6. Pokračovalo to stejně, až se máma rozhodla se odstěhovat z bytu v centru mimo Prahu. Tehdy už byla s budoucím tatínkem Brášky. Já šla k babičce v Praze, která je dneska moje skoromáma, zbytek rodiny na přechodnou dobu do podkrovního ateliéru 1+1, kam bych se s nima stejně nevešla. Matka otěhotněla, já se rozhodla utéct ze základky na gympl.

7. Přestěhovali jsme se do Řevnic, já tehdy už tušila, že narození Brášky změní něco hlavně pro mě. Bylo mi okolo patnácti a nebylo to nic moc, v mojí hlavě, okolo mě, asi jsem nebyla moc veselej puberťák, ale kdo jo... Dostala jsem pokoj, který záhy navlhnul a zplesnivěl, tak jsem bydlela v ložnici s mámou, Bráškou a otčímem Vavrochem (na přezdívce jsme se tehdy dohodli - nikdy se nic hroznýho nestalo, ba naopak mi později hodně pomohl). Vavroch makal po redakcích, nebo s kamerou a vůbec co bylo po ruce. Máma záhy přestala kojit a pak o ní tu a tam třeba týden nikdo nic nevěděl. Tak jsem občas chyběla ve škole a taky jsem začala učit angličtinu, což se ukázalo jako dost dobrej nápad.

8. Máma už hodně, hodně, hodně chlastala. Schovávala flašky po baráku, tehdy už jsem podle "ahoj" poznala i po telefonu, jestli je střízlivá a v jaké fázi je. Otčíma Vavrocha vyštípala za hodně dramatických okolností - odešel s igelitkou s ponožkama a tričkama, od té doby je to hroznej kretén. Začaly se u nás doma objevovat hodně zvláštní existence, který mi třeba hned ráno, když jsem vlezla do kuchyně, oznámily, že mám uvařit kafe. Chodila jsem tehdy s brutálně depresivním Švýcarem a občas zmizela na tejden, dva, tři do Lausanne a byla tam spokojená, návrat stál pokaždé za to. Myslim, že i tohle (pláč ve Františkánkách ve stylu "já nevím, co mám dělat" v mé šestnáctileté náruči mi vážně nepřidával) mi trochu kazilo náladu.

9. Matka mizela čím dál tím častěji. Dlužili jsme po celých Řevnicích, abychom jedli, ve zbytku obchodů dlužila tehdy už nepracující matka za víno a cigára. Když se objevila, pařila s dělníkama, co nám makali na baráku, v kuchyni vedle mého již zrekonstruovaného pokoje, vedle Bráškovy ložnice. Měly jsme už několik let ostré střety, ve kterých jsem to schytávala za všechno - od toho, že "po mně všechno steče" po to, že jsem o hlavu větší než ona, nosím boty 41 a navíc jsem tehdy vážila kolem 90 kil...nevím, jestli jsem za to mohla, asi jo...ale ve flamencu to nevypadalo tak zle. Taky jsem prý arogantní a manipulativní, jdu přes mrtvoly a když něco chci, tak je mi jedno co ostatní. Postrádám empatii, mám nulovou emoční inteligenci a tu školu taky flákám jak můžu. Tyhle věci jsem slýchala už tak od deseti, ale v Řevnicích to dost narostlo. Jinak jsem ale úžasná, ona mě miluje a já to přece vím. Pojď sem, dcero, já tě obejmu. Ech.

10. Matčiny výchovné záchvaty vůči Bráškovi, klidně i v deset večer se budeme učit prosit a děkovat, když u toho teda budou známí. Budeme se objímat a říkat si, že se máme strašně rádi a nikdy nikdy nebudeme lhát. Proč? Protože jsme dobrá matka. Jinak byl Bráška více méně moje starost. Když už to bylo na mně, byla bych ocenila, aby mi to nebořila, co si má potom ten prcek myslet.

11. Bratr kradl, hodně. Někdy zmizel na tři dny a nebyl s to vysvětlit, kde byl. Deset tisíc žádný problém, ale podle všeho nefetoval. Šel do diagnosťáku, odkud utekl, pak do Bohnic, nakonec se ale máma pohádala v Bohnicích, kde jí řekli, že za to tak trochu může, tak šel zase domů a nakonec ho vykopli z devítky.

12. Měli mě vyrazit z gymplu, že jsem tam nechodila, ale asi mě tam měli rádi, tak to nějak zařídili a já si zvykla na takový vysokoškolský systém - hodně zkoušek koncem pololetí, jinak nic, leda že by mě to zajímalo. Nebylo to jenom tím, že jsem se starala o Brášku s Bratrem, docela často jsem se tam bála a měla z toho různé nemoci a nevolnosti, a docela často se mi jednoduše nechtělo. Hodně jsem zpívala, asi už s Brécama, matce se to nelíbilo a dávala mi najevo, že na to nemám. Dělala jsem si, co se mi chtělo, když se mi to chtělo, hodně jsem chlastala s jazzmanama a vracela se domů prvním ranním vlakem, pokud vůbec. Dost jsem psala, malovala, tančila flamenco a spala se strašně divnejma chlapama a ženskejma. Pan W. jednou dokonce zkoušel balit matku, to bylo vážně špatný. Různě jsem trpěla kvůli lásce a nevěděla, jestli chci akademickou nebo uměleckou dráhu, prostě klasická rozervanost.

13. Po probuzení 21. prosince 2007 na mě máma vytáhla nějaký svůj klasický model, ale ve mně něco prasklo, povolilo, a já dostala první a poslední hysterický záchvat v životě. Všechno jsem to vysypala, asi dost neuspořádaně, házela jsem věcma, ječela a brečela a vůbec to nebylo hezký. Kupodivu jsem mámu fyzicky nenapadla, když na to reagovala posměchem, protože by to se svou postavou a stabilitou nemusela přežít, přestože já už byla o dost hubenější. Práskla jsem dveřma a odešla jsem. Odpoledne jsem se po škole stavila pro nějaké věci a matka se zeptala, jestli už jsem se uklidnila. Odjela jsem na tradiční předvánoční koncert, po něm se strašně opila v Blues sklepě a následně se prokecala až do rána s exDrahým. Ten mě pak naháněl až do Silvestra. Dokonce mi přivezl na Štědrý den dáreček - rukavice, a 27. mě odvezl na Rybovku do Krkonoš, kam vlastně nemohl, aby ji odehrál, otočil se a jel hrát do Prahy. Já ho napřed nechtěla, ale nakonec jsem zjistila, že je super...a po Silvestru jsem se nastěhovala. Teda ne záměrně, byť se to tehdy dost hodilo, ale tak nějak to dopadlo - bylo mi s ním u něj dobře a jemu se mnou, tak jsem tam zůstala. Konec už je tu někde popsanej.

14. Tři měsíce po mém odchodu si matka našla malíře. O další tři měsíce později si ho vzala a odstěhovali se do Jižních Čech. Co se stane, když mě nechá exDrahý (a taky že nechal) jí bylo šumák, ale s tím se počítalo. Teď nedávno se rozvedla a má chovatele exotických zvířat, budiž jim štěstí přáno.

14. Bratr nedodělal základku ani na jihu, ani asi tři učňáky, kam ho vzali na dobré slovo. Chvíli fotil spodní prádlo, pak točil porno a pak šlapal. On prostě od přírody vypadá moc hezky. Nakonec skončil ve vězení, odkud už ho teda pustili, a teď mi psal, že dělá pomocného kuchaře v Krumlově, možná si udělá kuchaře-číšníka. Bráška jde do druhé třídy.

Já jsem sice v dluzích, ale psychicky dávno ne na dně a hlavně - na svých nohou a s velkou oporou ve Zlcovi, no matter what. Já jsem já.

Tyhle věci ve mně zanechaly bordel, ale nutno říct, že už je to lepší, ostatně je to skoro 4 roky v minulosti. Bylo těžký opustit Brášku a mateřské city k němu, ale i to se nakonec povedlo.

Skoro před rokem jsem přerušila s matkou kontakt a je mi bez ní líp. Zůstaly mi ale různé vzpomínky a potřeba už to nějak uzavřít a jít si svou cestou. Nestačí vytěsnit, protože to se vždycky vrátí, chce to vyřešit. Našla jsem milion pozitivních bodů (jsem hrozně liberální, po matce přitažlivá a společenská, tolerantní, samostatná, vím, jak s dítětem, etc.), ale pořád to nestačí k tomu, aby mě některé situace neděsily i zpětne. S psychologem jsme řešili moje neustálé pocity viny, třeba z toho, jak jsem arogantní a manipulativní, takže to už je lepší...ale možná vážně potřebuju to odpuštění. Třeba aspoň bejt s to popřát k svátku nebo k vánocům. Teď už mi to přece nic nedělá, tak by to mohlo jít vymazat, ne? Neříkám zapomenout, ale zneutralizovat. Budu to zkoušet, protože to ze mě udělá hardcore kickass krutopřísnou drsňačku.