Váš požadavek se vyřizuje

Stačí poprosit a nabídne se samo. Stačí vlastně jenom pomyslet. Sometimes life doesn't give you what you desire, not because you don't deserve it but because you deserve more. A když to přijde, stačí si to jenom vzít. A to je právě ono - přede mnou stojí koš věcí, ze kterých si můžu vybírat. Balíček možností, od slova možný. Proč stojím na místě a čekám, až se to rozplyne? Nestačí to? Není to přesně to, co jsem si objednala? Možná se bojím jít tam někam ven mezi ty lidi, co je neznám, dělat ty věci, co je neumím, nebo si to aspoň myslím. Stojí mě taky hodně úsilí být přiznaný začátečník a nereagovat na opravu / novou informaci / radu něčím jako "já jsem blbá" nebo "no jasně, já to vlastně vim, jenom jsem si myslela, že...". Sama jsem několik let učila a vím, jak směšně to působí. Jako špatně skrývanej boj s vlastním egem.

Nedávno jsem četla něco o tom, jak si ego vybírá a rychle střídá různé role - od paní Pyšné přes paní Méněcennou a paní Ukřivděnou k paní Horlivé a paní Líné a zpátky, nevyčerpatelná studna variací. Všechno kvůli boji se spontaneitou, ve které by se mohlo projevit něco strašně kompromitujícího, co by mě společensky i před sebou definitivně znemožnilo. Dřív jsem tomu říkala kontrolní světýlko. Měla jsem pocit, že mám prostě strach, případně vysoké nároky na sebe a že je to dobře. Teď si ale myslím, že je to průvodní příznak nabubřelýho ega. Proto nejdu bubnovat a tancovat a proto nebombarduju Profesora zprávami a telefonáty, kdy že půjdeme hrát do toho Jazz Timu. Co kdybych něco udělala špatně? Co kdybych to naopak dělala až moc dobře a musela hrát skromnou, aby to nevypadalo blbě? Co kdybych se svou bohémsko intelektuálně slečinkovitou image nezapadala mezi ty lidi? Co kdyby se to naprosto vymklo mojí kontrole?

A tak se chvílema bojim jenom pomyslet, protože co kdyby to šlo...


Otázka dne: Má cenu snaha o odbubření?
Doplňující otázky: Pomůže to někomu? Pomůže to mně? Pomůže to mojí hudbě? Budu to pořád já? Nebo to teprve budu já?