zpívání

Tak. Tohle je další z řady výžbleptů na téma "dospělí lidé se vzdálili od svých dětských duší" a taky "vždyť zpěv je něco tak přirozeného, že to může (a měl by) dělat úplně každý". Teď to víte a pokud se s tím bytostně odmítáte ztotožňovat nebo jste prostě takových výžbleptů slyšeli už příliš, nemusíte pokračovat. Ale k věci.

To jsem si tak dneska prohlížela fb a jedna kamarádka tam napostovala rozhovor s Bobby McFerrinem (ano, to je ten člověk, co vydává zvuky), ve kterém zpívá svou první písničku, kterou složil, když mu byl rok a půl. A jak jsem tak hledala, co dalšího bych se od něj dozvěděla, narazila jsem na video, ve kterém dává doporučení "deset minut bez přestání zpívejte, hlavní je pokračovat, i když nemáte tušení, co se stane." nastavit stopky. začít. pokračovat do pípnutí.

Tak jsem to zkusila, asi třikrát nebo čtyřikrát...a překvapivě z toho vylezly tři nebo čtyři písničky. A bavilo mě to, nechtělo se mi přestávat, bylo to jako meditace a líbilo se mi, že si můžu úplně svobodně vybrat, co přesně budu dělat s hlasem. Připomnělo mi to psaní automatického textu, o kterém taky nevím, kam povede, a to překvapení, když najednou vím, jak pokračovat. Tak jsem naivně napsala na twitter, že by to měli všichni zkusit. A co se stalo?
a) všichni to zkusili a byli nadšeni
b) všichni to zkusili, ale někomu bylo líto, že hned nevěděl jak s tím pracovat
c) spousta lidí využila jedinečné příležitosti napsat něco vtipného o tom, jak zpívají hrozně a všichni utečou, když to zkusí
 
Tak já si jako uvědomuju, že většina lidí nic takového dělat nechce a měla jsem se o to podělit s někým, koho to zajímá, protože twitter takovým netechnickým, apolitickým a neliterárním nápadům moc nefandí. Taky si uvědomuju, že pro mě je to jednoduché, protože už jsem někdy improvizovala, znám svůj hlas a "vím jak na to". A že se umím vykašlat na obavy z výsledku. Ale.

Může mi někdo, kdo podle svého názoru zpívá hrozně, odpovědět na tohle? Jak přesně vypadá představa vás samotných, když něco takového zkoušíte? Stojíte mezi spoustou lidí, kteří po vaší první notě začnou zvracet? A když jste sami doma, leknou vám kvůli tomu rybičky? Ptám se proto, že mě zajímá, v čem spočívá ten odpor. Proč se většina lidí nebojí zapojit, když řeknu, že mají těch deset minut něco psát nebo že mají na silvestra předvést vtipnou scénku, bez ohledu na to, jestli z toho bude nobelovka za literaturu nebo oskar? Co je na zpěvu tak jiného? Proč si všichni myslí, že by to neměli za žádných okolností zkoušet, pokud nemají odkejváno, že jo, že jim to moc jde a moc hezky zpívají?

V některé z těch opěvovaných knížek Fulghum píše o tom, jak když vejde do školky, všichni umí tancovat, kreslit, zpívat a hrát divadlo a o patnáct let později to už umí jenom jeden člověk. Neodpovídá na otázku, jak se to stane, takže můžu jenom dělat intelektuálku, která si pamatuje něco z knížky. Ale zajímá mě to. V čem je rozdíl mezi mnou a tím člověkem, kterého ta představa prostě děsí? V jakou chvíli přestane být zpěv něco přirozeného a stane se z něj noční můra? Proč se i člověk bez hudebního sluchu snaží hrát třeba na kytaru, ale zpívat prostě nebude?

Moje vlastní obavy ze zpěvu vesměs vyplývají z toho, že jsem to jenom já a s přirozeným zvukem udělám ledacos, ale nikdy ho úplně nezamaskuju. Je slyšet něco, co vyprodukuju za použití hlasivek, které mi narostly a spousta mých emocí a jakýkoli pokus o imitaci nebo pózu je okamžitě slyšet. Vzato do extrému, kdybych se na to pódium postavila nahá, bude to podobné. Ale proč by mě mělo děsit, že něco takového udělám v soukromí svého domova? Zvlášť když je to jen takový pokus, který má ukázat spíš co umí moje hlava vyprodukovat úplně spontánně, než jestli mám čtyři oktávy...


Jo a cé je správně.