PurPur

zpívání

2011-12-13T14:13:00.001+01:00

Tak. Tohle je další z řady výžbleptů na téma "dospělí lidé se vzdálili od svých dětských duší" a taky "vždyť zpěv je něco tak přirozeného, že to může (a měl by) dělat úplně každý". Teď to víte a pokud se s tím bytostně odmítáte ztotožňovat nebo jste prostě takových výžbleptů slyšeli už příliš, nemusíte pokračovat. Ale k věci.

To jsem si tak dneska prohlížela fb a jedna kamarádka tam napostovala rozhovor s Bobby McFerrinem (ano, to je ten člověk, co vydává zvuky), ve kterém zpívá svou první písničku, kterou složil, když mu byl rok a půl. A jak jsem tak hledala, co dalšího bych se od něj dozvěděla, narazila jsem na video, ve kterém dává doporučení "deset minut bez přestání zpívejte, hlavní je pokračovat, i když nemáte tušení, co se stane." nastavit stopky. začít. pokračovat do pípnutí.

Tak jsem to zkusila, asi třikrát nebo čtyřikrát...a překvapivě z toho vylezly tři nebo čtyři písničky. A bavilo mě to, nechtělo se mi přestávat, bylo to jako meditace a líbilo se mi, že si můžu úplně svobodně vybrat, co přesně budu dělat s hlasem. Připomnělo mi to psaní automatického textu, o kterém taky nevím, kam povede, a to překvapení, když najednou vím, jak pokračovat. Tak jsem naivně napsala na twitter, že by to měli všichni zkusit. A co se stalo?
a) všichni to zkusili a byli nadšeni
b) všichni to zkusili, ale někomu bylo líto, že hned nevěděl jak s tím pracovat
c) spousta lidí využila jedinečné příležitosti napsat něco vtipného o tom, jak zpívají hrozně a všichni utečou, když to zkusí

Tak já si jako uvědomuju, že většina lidí nic takového dělat nechce a měla jsem se o to podělit s někým, koho to zajímá, protože twitter takovým netechnickým, apolitickým a neliterárním nápadům moc nefandí. Taky si uvědomuju, že pro mě je to jednoduché, protože už jsem někdy improvizovala, znám svůj hlas a "vím jak na to". A že se umím vykašlat na obavy z výsledku. Ale.

Může mi někdo, kdo podle svého názoru zpívá hrozně, odpovědět na tohle? Jak přesně vypadá představa vás samotných, když něco takového zkoušíte? Stojíte mezi spoustou lidí, kteří po vaší první notě začnou zvracet? A když jste sami doma, leknou vám kvůli tomu rybičky? Ptám se proto, že mě zajímá, v čem spočívá ten odpor. Proč se většina lidí nebojí zapojit, když řeknu, že mají těch deset minut něco psát nebo že mají na silvestra předvést vtipnou scénku, bez ohledu na to, jestli z toho bude nobelovka za literaturu nebo oskar? Co je na zpěvu tak jiného? Proč si všichni myslí, že by to neměli za žádných okolností zkoušet, pokud nemají odkejváno, že jo, že jim to moc jde a moc hezky zpívají?

V některé z těch opěvovaných knížek Fulghum píše o tom, jak když vejde do školky, všichni umí tancovat, kreslit, zpívat a hrát divadlo a o patnáct let později to už umí jenom jeden člověk. Neodpovídá na otázku, jak se to stane, takže můžu jenom dělat intelektuálku, která si pamatuje něco z knížky. Ale zajímá mě to. V čem je rozdíl mezi mnou a tím člověkem, kterého ta představa prostě děsí? V jakou chvíli přestane být zpěv něco přirozeného a stane se z něj noční můra? Proč se i člověk bez hudebního sluchu snaží hrát třeba na kytaru, ale zpívat prostě nebude?

Moje vlastní obavy ze zpěvu vesměs vyplývají z toho, že jsem to jenom já a s přirozeným zvukem udělám ledacos, ale nikdy ho úplně nezamaskuju. Je slyšet něco, co vyprodukuju za použití hlasivek, které mi narostly a spousta mých emocí a jakýkoli pokus o imitaci nebo pózu je okamžitě slyšet. Vzato do extrému, kdybych se na to pódium postavila nahá, bude to podobné. Ale proč by mě mělo děsit, že něco takového udělám v soukromí svého domova? Zvlášť když je to jen takový pokus, který má ukázat spíš co umí moje hlava vyprodukovat úplně spontánně, než jestli mám čtyři oktávy...

Jo a cé je správně.

Návod na život

2011-11-14T17:49:00.001+01:00

Je podzima. Je to ošklivý, tmavý, vlhký a studený. Nechci nic. Cejtim se ošklivě, bezbarvě, mdle a rozplizle. Chovám se tak a mám zamrzlou hlavu. Dlouhé zimní večery neslouží absolutně k ničemu a jediné co se mi chce dělat, je jíst a spát a koukat na seriály. Na ty žijící postavy, co vážej 40 kilo i s postelí a jsou hrozně inteligentní, sympatické, úspěšné a plné života. Mám pocit, že se asi děje něco zlomového, ale já u toho nejsem, nijak zvlášť se toho neúčastním, jenom sleduju, jak kolem mě plyne můj život. A na jaře mi to bude líto.

A proto. Kdo s tím umí zacházet? Kdo z vás ví, co se s tím dá dělat? Kde se bere zájem o cokoli mimo spánek a pivo? Jak s tím žijete vy? Poddáváte se zimě, nebo ji ignorujete?

bi lance

2011-11-06T05:16:00.003+01:00

Ve středu tomu bude rok, co mám po bocích Zlce a mám se dobře a je to v pořádku a tak. A je to zajímavé. Nedávný rozhovor s Kulidou přinesl (zpět) do centra mojí pozornosti téma rádo/nerádoby alfažen, silných nezávislých...té potřeby mít všechno pod kontrolou a bejt velká holka. V kontextu vztahu je to obzvlášť výživný - pracuju na tom. Ale stejně pořád říkám první osobu singuláru tam, kam patří plurál. (Literally. To nemá být metafora, to je problém.) A zároveň se té kontroly pomalu vzdávám, občas přiznám, že na něco nemám sílu / peníze / názor / you name it. Učím se být půlka. Nesníst všechny sušenky sama, umýt nádobí, který mi osobně nijak nevadí, hlásit se, když někde pařím a tak. Silná nezávislá jsem, ale není to moje identita. Modří už vědí, jaká je nevyhnutelná otázka.

A odpověď? To je ono - najednou je tu prostor ji najít. Co jsem a co nejsem. A co nikdy nebudu. V první řadě vhodný materiál pro vztah, ale to je Zlcova volba a pro něj to funguje. (Taky má rád nesnesitelně pálivá jídla a těžko vstřebatelný jazz. A pocit, když se mu motá hlava - kvůli tomu prý začal kouřit.) Taky nejsem vhodná žena v domácnosti. Nejsem spousta jiných věcí, co něco znamenají jenom pro mě. Nejsem flegmouš. Chtěla bych být, chtěla jsem být.

Chtěla jsem bilancovat, nějak vymezit, co se díky tomu vztahu stalo, ale je to zbytečný, protože já to vím a vás to nezajímá. Jediný, co jsem měla v ruce, když jsem začala psát, je, že jsem po několika suchých letech konečně znova naučila brečet. I veřejně. To je hlavní triumf celého roku se Zlcem. Pád velkého kusu brnění. Proto jsem mluvila o té silné nezávislé - ta by si to nikdy nedovolila ani v soukromí. Ani zařvat na kočku, když shodí kytku, natož aby se rozbrečela, když je po kytce.

Vyjasňuje se mi hlava a rodí se v ní něco jako obecný postoj k životu mimo příštích pět minut. A úcta k sobě. Teď říkám, že jsem umělkyně a nijak mě nesere, jak to vyzní. Věřím tomu, že moje existence dává smysl. Drobnosti, ne? Takový věci, který bych sama dávala dohromady jenom těžko, protože bych se moc zaobírala neustálým hledáním toho, co teď mám. Patos is not dead, baby.

Váš požadavek se vyřizuje

2011-09-29T02:05:00.001+02:00

Stačí poprosit a nabídne se samo. Stačí vlastně jenom pomyslet. Sometimes life doesn't give you what you desire, not because you don't deserve it but because you deserve more. A když to přijde, stačí si to jenom vzít. A to je právě ono - přede mnou stojí koš věcí, ze kterých si můžu vybírat. Balíček možností, od slova možný. Proč stojím na místě a čekám, až se to rozplyne? Nestačí to? Není to přesně to, co jsem si objednala? Možná se bojím jít tam někam ven mezi ty lidi, co je neznám, dělat ty věci, co je neumím, nebo si to aspoň myslím. Stojí mě taky hodně úsilí být přiznaný začátečník a nereagovat na opravu / novou informaci / radu něčím jako "já jsem blbá" nebo "no jasně, já to vlastně vim, jenom jsem si myslela, že...". Sama jsem několik let učila a vím, jak směšně to působí. Jako špatně skrývanej boj s vlastním egem.

Nedávno jsem četla něco o tom, jak si ego vybírá a rychle střídá různé role - od paní Pyšné přes paní Méněcennou a paní Ukřivděnou k paní Horlivé a paní Líné a zpátky, nevyčerpatelná studna variací. Všechno kvůli boji se spontaneitou, ve které by se mohlo projevit něco strašně kompromitujícího, co by mě společensky i před sebou definitivně znemožnilo. Dřív jsem tomu říkala kontrolní světýlko. Měla jsem pocit, že mám prostě strach, případně vysoké nároky na sebe a že je to dobře. Teď si ale myslím, že je to průvodní příznak nabubřelýho ega. Proto nejdu bubnovat a tancovat a proto nebombarduju Profesora zprávami a telefonáty, kdy že půjdeme hrát do toho Jazz Timu. Co kdybych něco udělala špatně? Co kdybych to naopak dělala až moc dobře a musela hrát skromnou, aby to nevypadalo blbě? Co kdybych se svou bohémsko intelektuálně slečinkovitou image nezapadala mezi ty lidi? Co kdyby se to naprosto vymklo mojí kontrole?

A tak se chvílema bojim jenom pomyslet, protože co kdyby to šlo...

Otázka dne: Má cenu snaha o odbubření?
Doplňující otázky: Pomůže to někomu? Pomůže to mně? Pomůže to mojí hudbě? Budu to pořád já? Nebo to teprve budu já?

mimochodem.

2011-09-22T01:19:00.001+02:00

Dneska jsem skládala origami rybičky, který někam zavěsim. Přesunula jsem záclonu. Přilepila puzzle na papír. A tak.

zkusim. jak jsem tuhle mluvila o tom vztahu k tělu. stone me now. (anyone in?)

Améba útočí

2011-09-05T01:29:00.000+02:00

Můj život je veskrze transformativní zkušenost, řekla si Zoe a jala se pokoušet o další hlubší zásahy do svých fundamentů. Dočetla se o principu trial period aplikovaném na skutečný život a pomyslela si, je to jenom měsíc mé existence a navíc je to tak nádherně new-agey, že to prostě nejde neudělat. Od té chvíle se denně freetek/freestyle koncentruje na hudbu. Spontánní záchvěvy zpěvu při vaření se nepočítají. Cokoli soustředěného od 20 minut výš ano. Ať už zpívá, analyzuje okem či sluchem, nebo se pokouší číst nějaké noty bez pomoci své Yamahy, denně se snaží o jakoukoli činnost. Zatím to jde.

True story. Nepřeju si v dohledné době dospět do fáze, kdy nechápu, co mě na zpívání kdy zajímalo. Nechci mít už nikdy pocit, že to nemůžu nebo nedokážu dělat a stačí mi pasivně přijímat. Vím, jak se to stalo, a odmítám se k tomu vracet. Trial period se mi líbí. Představa, že se začátkem semestru, kdy nebudu vědět, kde mi hlava stojí, budu narychlo dělat krkolomná rozhodnutí typu "od zítřka už nikdy nebudu XYovat" je dostatečně směšná a pokud jde o mě, tak dávno překonaná, že jsem musela najít něco jiného. Fakt, že měsíc něco zkusím a pak můžu dělat to, co předtím, zní podobně hloupě, až na to, že je vyšší pravděpodobnost, že sama sebe oblbnu. Když ne, aspoň jsem chvíli něco dělala.

Hrozně mi pomohlo vidět, že dokážu se svým bytím něco udělat. Něco na něm změnit. Deset kilo dole mi dost posunulo uvažování o tom, jak vypadá realistický cíl. A taky už si nemyslím, že jsem lemra, která se nikdy nemůže naučit nic nového nebo dělat něco lépe než dosud. Přestala jsem po sobě chtít blbosti. Jsou lidé, kteří si umí lusknout prstem a začít stepovat a trénovat tři hodiny denně. Já ne. Jsou lidé, co dokážou dělat zásadní změny bez krvavého boje se sebou. Já ne. Přestalo mi to vadit a neštve mě, že já musím mít chytré knihy, návody, new age kecy, elektronickou cigaretu, seznamy, zápisky, aplikace v telefonu a kalorické tabulky. Za deset kilo váhy a velkou tercii rozsahu to stojí. I za ty stromy, co se kvůli mým toolám pokácely.

Sebevýchova mi nikdy nešla snadno.

The Carousel Goes Round

2011-08-29T07:14:00.002+02:00

Nově objevená zranitelnost, ruku v ruce s lehkostí bytí. Jazzová dílna letos už fakt ve Frýdlantu přinesla zajímavé výsledky. We are always the lost and found - když si myslíš, že už to víš naprosto přesně a už tě nic nepřekvapí, při dalším kroku bude scházet schod. Tak jsem se srovnala a přišla na to, že je to stejně pořád snadný. Vedro a jiné, cizí světy. To není vždycky pozitivní, ale už dávno ne děsivý. Nejistota a letnětáborové slzy v průběhu celého večera po letech skoro úplného sucha. Nikoho to nepřekvapilo víc než mě. Padesát významů lásky a jeden navrch.

Pořád se srovnávám s démony různých rozměrů. Je to děsivý pro moje okolí, ale pro mě je to celkem dobrodružství. "Ahoj, to jsi zase ty? Co to bude dneska?" Padající bloky a někdy trochu neurčitý strach. Do repertoáru emocí přidáváme pohnutí chválou, instantní dojetí a němý obdiv.

Léto je prostor pro tyhle experimenty, škoda jen, že jsem si ho všimla v půlce srpna. Letos to vyšlo.

Někdy žiju ve svém alternativním prostoru, jindy přímo v realitě, tak blízko až je to daleko.

A už si nemyslim, že budu někdy v životě nudná.

nudněsevidění

2011-08-10T05:10:00.002+02:00

Pokusila jsem se přečíst si po sobě aspoň rok starých postů, protože je hrozná okurka a já se nudím. Neměla jsem to dělat. Nejenže už si zase říkám, jak jsem byla mladá a hloupá, ale zároveň mám pocit, že mi to nějak živěji a zajímavěji myslelo a obecně se mnou byla větší zábava.

A taky jsem se divila různým věcem, jako například že když člověk pracuje v noci, je jako na drogách. Nebo že špatně zorganizovanej čas a mozek komplikují život, ale je to jedno, protože jako debil se člověk cítí tak nebo tak.

A komentáře od zlce tu všude jsou a jsou vtipný, protože si ho teď umím představit, jak mi je říká.

Jela bych někam do pryč chodit. Rumunsko, Švédsko, Brdsko nebo Skotsko. Chtěla bych si naplnit hlavu jedinou věcí, a to výkřiky typu "jé! strom! veverka! puchejř! mech! voda! cokoli jen ne práce a peníze!"...to by se mi vážně líbilo.

Pořád si nepřipadám úplně jako suchar, ale mám pocit, že korám, okorávám a houbu žer, moc při tom nekřupu. Líbí se mi organizovaná správňáckost a kontrola nad sebedestrukcí. Ale přijdu si zbytečně přemoudřelá a nudná. Asi jak se v rámci možností umělecky realizuju, nemusím žít uměleckým životem. Nebo co.

S nočněslužební vyjetostí počítám a divný myšlenky si prostě zapisuju a užívám, zpětně hodnotím, od půlnoci nepiju kafe a piju hodně vody, aby mi nebylo zle, vyhýbám se automatu na jídlo a chodím si lehnout pokud možno okamžitě. Nemlátím hlavou o zeď, nemám z toho deprese. Jednoduchý.

Někdy mi akorát chybí ta rozervanost, vtipný, že mi připadá zajímavá až zpětně. Zastavte mě, až budu fakt úplně nudná a trapná. Dík.

Hry a tečka.

2011-07-19T04:33:00.002+02:00

Den a noc se skvrnami na Slunci a na Měsíci si zaslouží post ve stylu výplachu mozku. Dutiny po mozku. Mám k tomu soundtrack a trvám na jeho poslechu:

Sedím právě na noční a zjišťuju, jak je všechno tvárný jako plastelína. Všechno se asi rozpustilo na sluníčku a mě nic neudivuje, což mi jde vhod, protože mě nebolí za krkem z kroucení hlavou. Rozhovory na milion odstavců a ona je v nich jedna věta, která by stačila...

"Skoro s nikým nevyjdu, jen s tebou.", "Nechci být nějaká kuriozita, které se ráda díváš do hlavy, protože jsi jinou takovou hlavu nepotkala...", "Pádlovat lachtana.", "Není to ono, právě že je to něco úplně jiného a proto se mi to líbí."

Že nic z toho nedává smysl mimo kontext? V televizi právě mluví paní, která má pod sebou napsáno, že je dopravní psycholožka. TO mi nedává smysl. Baví mě umejt stůl až ve chvíli, kdy to nikdo nechce. Dává to smysl?

Takhle v noci přicházím na to, že chci tančit argentinské tango a přestat být něžná. Chci dělat soví fotky, meditovat, péct chleba, malovat zeď, naučit se šít, vypěstovat hromadu kytek, beztrestně si kousat nehty a psát texty k písním. Takhle v noci si říkám, že jsem možná měla být odvážná, nebo aspoň začít být. Takhle v noci mi dochází, proč je v některých kontextech lenost naprosto zbytečné a hloupé slovo. Takhle v noci mám radost, že jsou kolem mě moje ženy i když nejsou kolem mě.

Líbí se mi sledovat, co všechno umí vzniknout bez ambicí a touhy po výsledku. Mám ráda svou neomalenost. A taky sýr.

Hudba (nebo cokoli) přijde podle mě přesně v okamžiku, kdy to člověk vzdá a řekne si, že ji bude zase jenom platonicky milovat. Zalíbilo se mi dopřávat přepych svým smyslům, každému hezky zvlášť, a dohromady to tvoří takovou zajímavou harmonii. Pomeranč s azalkou a banánovou zmrzlinou. Rukola s eukalyptem, růží a Evansem. Spící muž se směsí jménem Damašek, pepřová klobáska. Paštika s fíky, dekorující kočka a Nerez. Pidipianista, oblíbený džus a Interplay. Cider, Nio a šeříkovej parfém. Sex, drogy a Amanda Palmer.

Když mě tak baví si hrát.

Musím se svěřit

2011-07-18T04:37:00.001+02:00

Loučím se s new-age knihou, bo jsem dopřeložila... a připadá mi to skoro líto. Nevěřila bych, že mě to někdy bude bavit. Je to tak sugestivní, nehledě na to, jestli se to bere vážně... Člověk má tak snadno pocit, že se duchovně rozvíjí, že to nestojí tolik práce, kolik to ve skutečnosti stojí, může věřit na synchronicitu, a když pak otevře svou knihu, podrbou ho za uchem. (Dneska mi volala matka a já to zvedla a řekla, že mě to trucování nebaví...uvidíme, za jak dlouho se k němu vrátím. Náhoda? Aha?)

Líbil by se mi svět, ve kterém funguje new-age, tahle zjednodušená filosofie plná stručných návodů, přehledů a seznamů. Syntéza všech náboženství, okultismů a filosofií světa. Andělé, mantry a modlitby, taroty a reiki. Barevný obaly, obrázky, příběhy ze skutečného života á la "Tim je úspěšný podnikatel..." a primitivní vysvětlení všeho. Můžeme mít minulý a budoucí životy a zároveň o nikoho tak docela nepřicházet, když umře - lze se s ním spojit, ať už samostatně, nebo s pomocí média! Když přijdeme o pravou lásku, nevadí - osud nám do cesty pohotově postaví někoho dalšího stejně kompatibilního, když budeme hodný a požádáme o to vesmír / zesnulé blízké / anděly / jiné éterické bytosti.

Dneska - skoro se stydím to přiznávat - jsme měli po sto letech zkoušku s kapelou, první setkání s novým pianistou a já se strašně bála, že budu naprosto mimo, lama, tlama a nekňuba...a tak jsem otevřela Umělcovu cestu, kterou mi kdysi doporučila Zpěvačka, a ona mě tak strašně namotivovala, že to šlo. Nechápu jak, ale když to člověk čte a pitvá si z toho ukecanýho okolí věci, co jsou pravda a on to stejně ví, zvedne mu to náladu. Po roce jsem pochopila, co znamená "zpívej jako když mluvíš".

Asi si musím říct o další chytrou knihu na překlad, protože mě to fascinuje a připadá mi to neskutečně optimistické . Když to čtu dostatečně dlouho, mám radost, jak je všechno snadné a všechno dobře dopadne. Můžete kamenovat!

Matka

2011-07-03T04:53:00.000+02:00

Tenhle post bude asi trochu jiný, než ostatní na tomhle blogu, takže pochopím, když se někomu nebude pozdávat...ale je mi to jedno. Je hodně osobní a pozor, účelem není vyvolat lítost, ale vypustit ventil. A taky je to hodně dlouhý. That said, tady ho máte:

Poslední dobou se mi, hlavně pozdě v noci, vrací vzpomínky na rodinnou minulost a hlavně na matku. Není to nic příjemného a někdy je to vlastně docela závažná depka. Někdy minulý týden jsem v sedm ráno cestou domů z práce byla už úplně v koncích, vystoupila jsem z tramvaje na nábřeží a asi deset minut jsem jenom tupě zírala na řeku a v hlavě na mě útočily dávno vytěsněné scénky a hlášky...pak jsem se běžela domů přitulit a vyzpovídat, ale dneska je to zpátky a já nevím, jak z toho ven. Už ten minulý týden jsem před sebou měla otevřené okno bloggeru a něco jsem chtěla říct, ale pak jsem to vzdala, takže teď už.

Už někdy na gymplu jsem zaujala strategii otevřenosti - když na to přijde řeč, nijak se nevykrucovat a říct, jak to bylo. Někdo na mě poulí oči, jak to zvládám tak otevřeně vysypat, někdo si ťuká na čelo, proč tohle vytahuju a radši to nezatluču, někdo mi začne říkat, jak mě obdivuje, že jsem tak strašně silná...a mně je to jedno, připadá mi to prostě nejrozumnější. Faktem je, že ani tahle otevřenost vlastně neřeší, že nejsem s to se přestat v některých chvílích hroutit z něčeho, co mi dávno může být jedno a přestat se pokládat za oběť, když dobře vím, že jsem navržená tak, abych to zvládla a v jistém smyslu ze mě moje zkušenosti dělají moudřejšího, nebo aspoň silnějšího člověka, než bych jinak byla.

Dneska přišly dvě věci. Jednak link na blog matky tří autistů s autistickým manželem od Martina Hassmana. Z toho, co ta paní píše, je mi stejně špatně jako asi komukoli, kdo tam zavítá poprvé a - byť je to něco úplně jiného a asi se to nedá srovnávat - připomíná mi to mou nefunkční rodinu a něco z té beznaděje v ní. Druhá věc byly dva odstavce v "mé knize", které jsem překládala před chvílí a týkaly se odpouštění:

V mém životě mi lekci odpouštění uštědřil otec. Odešel od nás, když mi bylo sedm. O několik let později jsem byla na jeho svatbě a potom jsem ho vídala jen málokdy. Narodila jsem se na jeho narozeniny a každý rok jsem očekávala dárek k narozeninám, nebo aspoň blahopřání. Ale nepřišlo nic: blahopřání, dárek, dokonce ani telefonát. Nechápala jsem, jak na mě mohl tak snadno zapomenout. Tahle bolest mě zahltila. Nic z toho, co jsem dělala, to nezměnilo a věřte, že jsem toho zkoušela hodně.

Jedině odpuštění mi umožnilo se od toho oprostit. Poslalo mě do náruče lásky jako svobodnou duši. Nemohu svého otce změnit, ale odpuštění mě osvobodilo z řetězů bolesti a negativních postojů.

(S. Dillard, Love and Intuition)

Zní to pateticky, protože je to americké, ale něco na tom bude. Bolesti z toho, že spousta věcí nebyla, jak bych si je já (nebo libovolná sociální pracovnice) představovala, jsem se doteď nezbavila a doteď nevím, jestli to tak úplně jde. Co ale můžu udělat, je přestat každou takovou vzpomínku obalovat vztekem a ukřivděností - konec konců, jsem tady, překládám patetickou americkou knížku, dívám se, jak v mojí posteli spí úžasný muž, který mi vynahrazuje, co scházelo posledních x let zpátky...tak co má bejt, přece nejsem nijak poškozená.

Myslím, že krokem číslo jedna je v kostce shrnout fakta i tady a třeba se v tom nebudu nadále muset tolik pihňat.

1. Tak tedy - jsem nejstarší ze tří dětí, které mají tři různé tatínky. Dá se to chápat jako luxus, když se nad tím člověk zamyslí, při nejmenším v mém případě jistě. Je mi 22, Bratrovi je 19 a Bráškovi teď bylo 8. Můj tatínek-lékař to s mámou-fotografkou vzdal, když mi byl rok - přestalo ho bavit sloužit noční v nemocnici a přicházet domů, kde překračoval opilce po pařbě, nelíbilo se mu přijít z práce, převzít miminko a ženu ten den už nevidět, a hlavně našel po jedné dovolené s jejími přáteli, které se neúčastnil, v kapse její bundy antikoncepční prášky, přestože plánovali další dítě. Z toho se vyklubalo, že existuje jakýsi jaderný fyzik, což byla asi poslední kapka.

2. Jaderný fyzik se záhy stal otcem Bratra, s mámou se nevzali, což se ukázalo jako dobrý tah. Byl velmi úzkostlivý, svoje dítě půjčoval i babičce prakticky na občanku a když Bratr plakal, byla to automaticky moje vina, takže jsem to schytala. Bratr se začal vyvíjet divně, moc nemluvil, ani ta motorika nebyla žádná sláva. Matka se dál bavila a (jak později někdo krásně vystihl) tahala z něj to nejhorší, co v něm bylo, jak ona to tak dokáže. Fyzik nakonec zmizel, scéna s rozstříhaným tričkem, policajty a obviněním, že to udělala máma svými nehty included... a dalších asi 5-6 let o něm nikdo neslyšel.

3. Na scénu nastoupila řada lepších i horších strejdů, namátkou majitel restaurace s dcerou našeho věku, zaměstnanec indické ambasády, herec v černém divadle, flétnista z Malé strany a několik novinářů a kolegů fotografů, někdy jich bylo i víc najednou, nevím, jestli to věděli. Bydleli jsme ve velkém bytě v centru, kde se stále pařilo, ale výhodou bylo, že to v našem pokoji na druhé straně bytu skoro nebylo slyšet, takže to nevadilo. Na vánoce nám pod stromečkem občas přistáli mámini kamarádi, kteří by jinak byli sami a občas u nás pár měsíců někdo bydlel. Taková komuna, často docela adrenalin, ale což...

4. Ve škole ze mě byli na větvi spolužáci i učitelky, protože jsem nenosila ponožky, žákovskou, tužky a někdy třeba ani boty. Od babičky-učitelky jsem se naučila číst, psát i počítat, takže jsem tam tak rok neměla moc co na práci a někdy od té doby jsem se začala učit anglicky, abych měla co dělat a s nikým se nemusela bavit. Taky jsem si vydupala sbor a tancování, ze stejných důvodů. Spolužáci mě nenáviděli, byla jsem divná, měla jsem divný oblečení, divný věci, divnou mluvu a smrděla jsem kouřem. Většinou to byly děti z bohatých rodin, inu, prestižní jazyková základka v centru. Tím spíš mě ale nesnášeli a nebyla to jejich vina, nic takovýho předtím neviděli. V pátý třídě obrátili a rozhodli se, že jsem úžasná, ze všech nejúžasnější. Bylo to hrozně pokrytecký, tak jsem se s nima stejně nebavila. Léta a víkendy jsem naštěstí trávila u prarodičů, takže jsem se naučila mýt si ruce před jídlem a dělat domácí úkoly.

5. Bráchovi bylo osm, když se o něj jeho otec začal soudit. Psala jsem tehdy dojemný dopis k soudu, jaké to bylo, když u nás byl a ať mi neberou bratříčka, načež nás kdosi nařkl, že mi to máma nadiktovala. Fyzik soud prohrál, dál o něm zase dlouho nikdo neslyšel. Brácha nastoupil do malotřídky pro děti s poruchami učení.

6. Pokračovalo to stejně, až se máma rozhodla se odstěhovat z bytu v centru mimo Prahu. Tehdy už byla s budoucím tatínkem Brášky. Já šla k babičce v Praze, která je dneska moje skoromáma, zbytek rodiny na přechodnou dobu do podkrovního ateliéru 1+1, kam bych se s nima stejně nevešla. Matka otěhotněla, já se rozhodla utéct ze základky na gympl.

7. Přestěhovali jsme se do Řevnic, já tehdy už tušila, že narození Brášky změní něco hlavně pro mě. Bylo mi okolo patnácti a nebylo to nic moc, v mojí hlavě, okolo mě, asi jsem nebyla moc veselej puberťák, ale kdo jo... Dostala jsem pokoj, který záhy navlhnul a zplesnivěl, tak jsem bydlela v ložnici s mámou, Bráškou a otčímem Vavrochem (na přezdívce jsme se tehdy dohodli - nikdy se nic hroznýho nestalo, ba naopak mi později hodně pomohl). Vavroch makal po redakcích, nebo s kamerou a vůbec co bylo po ruce. Máma záhy přestala kojit a pak o ní tu a tam třeba týden nikdo nic nevěděl. Tak jsem občas chyběla ve škole a taky jsem začala učit angličtinu, což se ukázalo jako dost dobrej nápad.

8. Máma už hodně, hodně, hodně chlastala. Schovávala flašky po baráku, tehdy už jsem podle "ahoj" poznala i po telefonu, jestli je střízlivá a v jaké fázi je. Otčíma Vavrocha vyštípala za hodně dramatických okolností - odešel s igelitkou s ponožkama a tričkama, od té doby je to hroznej kretén. Začaly se u nás doma objevovat hodně zvláštní existence, který mi třeba hned ráno, když jsem vlezla do kuchyně, oznámily, že mám uvařit kafe. Chodila jsem tehdy s brutálně depresivním Švýcarem a občas zmizela na tejden, dva, tři do Lausanne a byla tam spokojená, návrat stál pokaždé za to. Myslim, že i tohle (pláč ve Františkánkách ve stylu "já nevím, co mám dělat" v mé šestnáctileté náruči mi vážně nepřidával) mi trochu kazilo náladu.

9. Matka mizela čím dál tím častěji. Dlužili jsme po celých Řevnicích, abychom jedli, ve zbytku obchodů dlužila tehdy už nepracující matka za víno a cigára. Když se objevila, pařila s dělníkama, co nám makali na baráku, v kuchyni vedle mého již zrekonstruovaného pokoje, vedle Bráškovy ložnice. Měly jsme už několik let ostré střety, ve kterých jsem to schytávala za všechno - od toho, že "po mně všechno steče" po to, že jsem o hlavu větší než ona, nosím boty 41 a navíc jsem tehdy vážila kolem 90 kil...nevím, jestli jsem za to mohla, asi jo...ale ve flamencu to nevypadalo tak zle. Taky jsem prý arogantní a manipulativní, jdu přes mrtvoly a když něco chci, tak je mi jedno co ostatní. Postrádám empatii, mám nulovou emoční inteligenci a tu školu taky flákám jak můžu. Tyhle věci jsem slýchala už tak od deseti, ale v Řevnicích to dost narostlo. Jinak jsem ale úžasná, ona mě miluje a já to přece vím. Pojď sem, dcero, já tě obejmu. Ech.

10. Matčiny výchovné záchvaty vůči Bráškovi, klidně i v deset večer se budeme učit prosit a děkovat, když u toho teda budou známí. Budeme se objímat a říkat si, že se máme strašně rádi a nikdy nikdy nebudeme lhát. Proč? Protože jsme dobrá matka. Jinak byl Bráška více méně moje starost. Když už to bylo na mně, byla bych ocenila, aby mi to nebořila, co si má potom ten prcek myslet.

11. Bratr kradl, hodně. Někdy zmizel na tři dny a nebyl s to vysvětlit, kde byl. Deset tisíc žádný problém, ale podle všeho nefetoval. Šel do diagnosťáku, odkud utekl, pak do Bohnic, nakonec se ale máma pohádala v Bohnicích, kde jí řekli, že za to tak trochu může, tak šel zase domů a nakonec ho vykopli z devítky.

12. Měli mě vyrazit z gymplu, že jsem tam nechodila, ale asi mě tam měli rádi, tak to nějak zařídili a já si zvykla na takový vysokoškolský systém - hodně zkoušek koncem pololetí, jinak nic, leda že by mě to zajímalo. Nebylo to jenom tím, že jsem se starala o Brášku s Bratrem, docela často jsem se tam bála a měla z toho různé nemoci a nevolnosti, a docela často se mi jednoduše nechtělo. Hodně jsem zpívala, asi už s Brécama, matce se to nelíbilo a dávala mi najevo, že na to nemám. Dělala jsem si, co se mi chtělo, když se mi to chtělo, hodně jsem chlastala s jazzmanama a vracela se domů prvním ranním vlakem, pokud vůbec. Dost jsem psala, malovala, tančila flamenco a spala se strašně divnejma chlapama a ženskejma. Pan W. jednou dokonce zkoušel balit matku, to bylo vážně špatný. Různě jsem trpěla kvůli lásce a nevěděla, jestli chci akademickou nebo uměleckou dráhu, prostě klasická rozervanost.

13. Po probuzení 21. prosince 2007 na mě máma vytáhla nějaký svůj klasický model, ale ve mně něco prasklo, povolilo, a já dostala první a poslední hysterický záchvat v životě. Všechno jsem to vysypala, asi dost neuspořádaně, házela jsem věcma, ječela a brečela a vůbec to nebylo hezký. Kupodivu jsem mámu fyzicky nenapadla, když na to reagovala posměchem, protože by to se svou postavou a stabilitou nemusela přežít, přestože já už byla o dost hubenější. Práskla jsem dveřma a odešla jsem. Odpoledne jsem se po škole stavila pro nějaké věci a matka se zeptala, jestli už jsem se uklidnila. Odjela jsem na tradiční předvánoční koncert, po něm se strašně opila v Blues sklepě a následně se prokecala až do rána s exDrahým. Ten mě pak naháněl až do Silvestra. Dokonce mi přivezl na Štědrý den dáreček - rukavice, a 27. mě odvezl na Rybovku do Krkonoš, kam vlastně nemohl, aby ji odehrál, otočil se a jel hrát do Prahy. Já ho napřed nechtěla, ale nakonec jsem zjistila, že je super...a po Silvestru jsem se nastěhovala. Teda ne záměrně, byť se to tehdy dost hodilo, ale tak nějak to dopadlo - bylo mi s ním u něj dobře a jemu se mnou, tak jsem tam zůstala. Konec už je tu někde popsanej.

14. Tři měsíce po mém odchodu si matka našla malíře. O další tři měsíce později si ho vzala a odstěhovali se do Jižních Čech. Co se stane, když mě nechá exDrahý (a taky že nechal) jí bylo šumák, ale s tím se počítalo. Teď nedávno se rozvedla a má chovatele exotických zvířat, budiž jim štěstí přáno.

14. Bratr nedodělal základku ani na jihu, ani asi tři učňáky, kam ho vzali na dobré slovo. Chvíli fotil spodní prádlo, pak točil porno a pak šlapal. On prostě od přírody vypadá moc hezky. Nakonec skončil ve vězení, odkud už ho teda pustili, a teď mi psal, že dělá pomocného kuchaře v Krumlově, možná si udělá kuchaře-číšníka. Bráška jde do druhé třídy.

Já jsem sice v dluzích, ale psychicky dávno ne na dně a hlavně - na svých nohou a s velkou oporou ve Zlcovi, no matter what. Já jsem já.

Tyhle věci ve mně zanechaly bordel, ale nutno říct, že už je to lepší, ostatně je to skoro 4 roky v minulosti. Bylo těžký opustit Brášku a mateřské city k němu, ale i to se nakonec povedlo.

Skoro před rokem jsem přerušila s matkou kontakt a je mi bez ní líp. Zůstaly mi ale různé vzpomínky a potřeba už to nějak uzavřít a jít si svou cestou. Nestačí vytěsnit, protože to se vždycky vrátí, chce to vyřešit. Našla jsem milion pozitivních bodů (jsem hrozně liberální, po matce přitažlivá a společenská, tolerantní, samostatná, vím, jak s dítětem, etc.), ale pořád to nestačí k tomu, aby mě některé situace neděsily i zpětne. S psychologem jsme řešili moje neustálé pocity viny, třeba z toho, jak jsem arogantní a manipulativní, takže to už je lepší...ale možná vážně potřebuju to odpuštění. Třeba aspoň bejt s to popřát k svátku nebo k vánocům. Teď už mi to přece nic nedělá, tak by to mohlo jít vymazat, ne? Neříkám zapomenout, ale zneutralizovat. Budu to zkoušet, protože to ze mě udělá hardcore kickass krutopřísnou drsňačku.

Podivně fyzicky

2011-06-06T04:28:00.000+02:00

Někdy mě obtěžuje tělesnost mého těla. Štve mě nutnost nekonečné údržby. Štvou mě omezení, skutečnost, že s ním nemůžu dělat úplně cokoli, co mě zrovna napadne, protože to nejde. Štve mě jeho nevděčnost a fakt, že mi absolutně nic neodpustí. Křupou mi kosti, kručí mi břicho a záda mám občas rozdělená do segmentů podle bolestivosti na stupnici cca. 1 až 5, kde 1 = nebolí vůbec a 5 = nejde s tím hýbat a nelehej si na to, protože neusneš. A to se to prosím lepší a můžu zodpovědně říct, že nejsem nijak nemocná a mám docela slušnou kondici. Jen mě štve ten systém.

Obdivuju lidi schopné integrace svojí schránky se svým obsahem. Ačkoli to možná není ten nejsprávnější popis - líbí se mi, když někdo dokáže chápat svou ruku jako svou součást, podívat se na ni a říct, to jsem já. Připadá mi to harmonické a okouzluje mě ta celistvost takového člověka. Líbí se mi, když někdo dokáže vnímat třeba svou bolest hlavy jinak, než jako příkoří ze strany té věci, která mu neustále překáží a ještě chce pravidelně krmit, mýt a odkládat do režimu spánku na místo s ideální teplotou, jinak bude zle. Lidé, kteří jsou sami k sobě dost citliví na to, aby zaznamenali sebemenší změnu, reakci na počasí nebo na nové jídlo, a dokázali s jistotou určit, že s tím, co se děje, tělo souhlasí.

Já mám pocit, že mám před sebou v tomhle směru hrozně moc práce. Tělo chápu jako omezení a co se týče vnímání sebe sama v něm, jsem téměř na začátku. Schopnost vnímat "fyzickou náladu" mám spojenou tak maximálně s jógou, s tancem nebo se zpěvem, jinak se mě ale moje tělo netýká, což mi připadá naprosto absurdní. K tomu, abych si uvědomila, jak stojím a jestli mi náhodou nehrozí, že mě z toho, jak sedím, bude bolet noha a půlka zad, se potřebuju napřed začít soustředit. Na začátku jakékoli fyzické aktivity si musím uvědomit, kde co vlastně mám a kde bych to měla mít, najít to a hlavně to hlídat, abych to někde nezapomněla. Když se napiju kafe, necítím změnu, a když mě přestane pálit pusa po papričkách, nemám představu, jestli zbytek těla nějak reagoval na takovou dávku agresivní chemické látky, nebo ne. Když piju, možná, že velká část mého těla protestuje, ale já to nevím, dokud nemám brutální kocovinu. Dokud mi není špatně, nebo nemám nějaké bolestivé následky sportu nebo celonočního překládání, tělo nevnímám, pokud se tak cíleně nerozhodnu.

Znám několik jedinců, kteří jsou sami se svým obalem v harmonii, a když je potkám, uvědomím si, že jsem ochuzená o dost významnou dimenzi života. Vidím, že jsou si vědomi každého pohybu a že mají přehled a zároveň daleko větší fyzickou svobodu než já. Moje ruce ani nohy se mnou v běžném životě nijak nesouvisí a i když by mi asi chyběly, neměla bych pocit, že mi někdo vzal kousek mě. Trvá mi to dlouho, než si uvědomím, jakou má moje tělo náladu a jak to souvisí s tím, jakou náladu mám v hlavě a u nich vidím nějakou vnitřní rovnováhu, správně rozloženou energii, nebo tak něco. (A tím nechci být nijak extrémně new-agey a nemám na mysli tajemné vibrace transcendetních sil, pořád se držím více méně jenom pohybu a jeho vnímání. )

Znám lidi, kteří se jakéhokoli vztahu se svým tělem zřekli do té míry, že je jim jedno i ta základní úroveň, tj. neřeší estetickou stránku a funkční jen do té míry, do jaké je to nezbytně nutné...a tím nemám na mysli bezdomovce ani vegety. Mám pocit, že je velmi rychle poznat, jak to kdo se sebou má. A že to nezávisí na té estetické stránce, ani na fyzičce nebo pohybovém nadání. Modelka může být od svého těla úplně stejně odizolovaná jako tři čtvrtiny lidí na fildě.

Zajímalo by mě, jaké k tomu uvědomění vedou cesty. Nebo jestli je ta "fyzická povaha" vrozená vlastnost, nebo k tomu člověk musí vždycky dojít. A je to tak elementární lidská věc, jak si teď myslím?

Vážné nemoci, spokojené vztahy, státnice a diplomky jsou nepřátelé blogů

2011-05-31T16:10:00.000+02:00

...pokud se to tedy dělá pořádně. Ne že by se to všechno týkalo mě, já mám jen ten vztah a zbytek jen tak konstatuju. (Momentálně se mám učit na zkoušku, kterou moc vážně neberu, ačkoli bych asi měla...takže bez mučení přiznávám, píšu vlastně proto.) Pointa celého úvodního sdělení mimo závorku je, že se můj svět určitým způsobem zjednodušuje a na marast, který mi roste v hlavě, mám obvykle po ruce poradce, a to i v případě, že se ho týká.

Někdy mě napadá, že nechávat si svoje věci v sobě a sdílet je jenom osobně s někým blízkým je tak nějak zdravější, nebo dospělejší. Nebo nevím. Já si dospěleji nepřipadám. Zdravěji jistě, mám například pocit, že můžu svobodně naložit se svým životem a nemusí to být zrovna prostřednictvím megalomanských zásahů typu stěhování, sebevražda nebo výpověď z práce. Nepřipadám si ale prázdná ani o nic míň jako exhibicionista a nemám menší potřebu něco psát. Tak by mě zajímalo, kde je problém.

Dneska jsem se například - letos poprvé - spálila o kopřivu a včera jsem se například - poprvé v životě - zaregistrovala do bedýnkářského družstva. Taky jsem měla první zralé jahody a zkoušky se mi více méně skládají, tudíž je život ideální. Proč mě nenapadne napsat třeba o tom? Že je venku pěkně, že mám další hudební objev, že ale pořád nezpívám a bojím se, že už mi to nepůjde? Že mám hrozně divný sny a že mám pocit, že je okolo mě stále víc hodně nemocných lidí, jen já jsem v pořádku a připadám si proto jako svině? Že pořád ještě nevím, co budu vlastně dělat a nemám představu, který plán má reálnou budoucnost? Že překládám knížku a už nikdy nebudu překládat blbosti pro pošahané Slováky? Že jsem se ještě nezbláznila, nejsem těhotná, ani se neplánuju oholit naplešato jako Skinhead O'Connor, nebo se odbarvit a dělat, že jsem Barbie? Že jsme v den mého hubnoucího postu oslavili velice šťastný půlrok se zlcem a že pořád chci, aby to pokračovalo a třeba ani nepřestalo, protože si ho umím představit jako případného otce minizoe/minizoáka? Že mám posedlost výrobou různých dobrot tyčovým mixérem? Že kil je dole už asi sedm a už mě ten proces ani neštve? Že mi namísto toho začíná vznikat posedlost zdravým jídlem, resp. ujasňováním si toho, co je vlastně zdravé jídlo a zároveň nadále kouřím jak poslední uklízečka? Že jsem našla témata na překladatelskou a asi i fonetickou bakalářku? Že jsem začala krutě trápit trampolínu, co mám doma, a že jestli mě ty podivné zumbové ženy budou ještě chvíli štvát, začnu to sama trénovat, akorát že na můj kurz se bude smět až po testu IQ? Nebylo by to třeba i na víc postů? No tak? Nic? Tak já se jdu asi učit na tu pitomou zkoušku...

Chycena v síťovce s mrkví

2011-05-09T03:41:00.000+02:00

Schytává to zlc, schytala to většina kamarádů, schytáte to i vy. Po takové době nepsaní je sice smutné, že to bude prozaické a nudné, ale hrabe mi a od toho tu tenhle prostor je. Rozhodla jsem se přiblížit jedné nejmenované mladé dívce, která tuhle asi před rokem rozebírala na svém blogu, kterak hubne. Nechci se přiblížit moc a ani nemůžu, protože hýřím vším, jen ne sluníčkovým optimismem a výzvami typu "zkuste to taky, je to přece jednoduché!". A přemoudřelým tónem něco vysvětlovat, když to sama pořádně nevím, je mi hloupé, pardon me.

Jsou to cca tři týdny, dole jsou 4 kg mé váhy, tzn. 7-8 to go, tzn. dalších 7-8 týdnů. Zní to ideálně, rozumně a přiměřeně, ne? Dosud to byly cca tři týdny nemyšlení na nic jiného než na to, co se smí a nesmí jíst a co z toho jsem teda snědla nebo nesnědla. Cca tři týdny téměř každodenních divokých fantazií o všem, co by mě normálně možná ani nenapadlo jíst (kde jsou perverzní erotické fantazie, když je potřebuju??). Cca tři týdny zpruzelosti z toho, že nad tím přemýšlet nechci. Cca tři týdny zlcovy trpělivosti - šedé vlasy jsem zatím neviděla...ale je pravda, že mrkve moc nejím.

Chápu, že pro někoho je to přemýšlení nad množstvím, počtem, objemem, obsahem, energií atd. možná zpestřením šedého života, zajímavou změnou (ono se mi v té hlavě něco děje!!!)a HLAVNĚ tématem na blog. Já mám pocit, že mi to překáží možná víc než ten michelinovskej nesnímatelnej overal a jediný důvod, proč pokračovat, je, že to v nejbližších deseti letech nemíním opakovat.

Přeháním. Nad finančním marastem, který vedl k radikálnímu řešení, jsem samozřejmě přemýšlela se srovnatelnou intenzitou a ohryzala si v jeho důsledku nehty. Nad tím, co bude s nio a naším plánem B a jak moc špatný to může bejt, jsem přemýšlela a psychovala asi víc než nad čímkoli předtím v životě a doufám, že se to nebude opakovat v dohledných 50 letech.

Tohle mě každopádně štve teď a dá se o tom psát veřejně. Ještě jednou někde někoho uslyšim plácat něco o tom, jak se cejtí znovuzrozeně, asi mu osobně nacpu do pusy jeho pomyslnou placentu. Pozitivní přístup, radost z dopnutých zipů a endorfiny z pohybu přehlušuje ani ne tak touha po hermelínu, jako především otrávenost z nutnosti obětovat kus mozku paprikám a salátům. A to přestože jsou to teprve cca tři týdny a já na sebe nejsem nikterak nesnesitelně zlá a vím, co je rozumné. Smrt rozumnosti!!!

Příští dva měsíce si nepřejte mě potkat, protože a)budu nejspíš blábolit něco o špenátu nebo rajčatech b)budu dost možná protivná.

Motivation, anyone?

2011-03-29T04:17:00.000+02:00

Asi bych potřebovala víc času. Nebo najet na nějaký GTD systém. Nebo mít Hermioniny přesýpací hodiny. Nebo se smířit s tím, že takhle to funguje - hudba bude můj koníček tak jako pro tu radost, že, žádné velké umění, jen tak si s kamarády zanotovat - a to jednoduše proto, že na to už nemám energii, pokud chci zároveň něco jíst a mít šanci, že si na to vydělám něčím rozumným někde, kde nehrozí, že to každou minutu krachne.

Inu, výsledkem sekvence "choroba - hodně práce - hodně školy" je moje mlčení i před sebou samotnou, možno-li. Zpívám si tak jako opatrně a potichu občas někde v růžku a necvičím ani když je doma jen vždy přítomný španělský spolubydla, kterému je to více méně jedno, když mu to nepřehluší seriál nebo fotbal, nebo tak něco...a běda, když se o tom někdo (Zlc) zmíní. Rozhovor skončí depkou, kdy si říkám, že když to nemůžu/nedokážu dělat pořádně, tak snad raději vůbec. Zpívat by se mělo kvůli pocitům, které to přináší. A pokud mě to akorát naštve nebo rozesmutní, asi bych neměla zpívat, ne?

Slyšet sama sebe je naprosto mučivý pocit. A navíc se ke mně vrací veškeré kritické a trochu méně zaobalené výroky na mou adresu ("A co bys chtěla, dyť nic neumíš!") krouží kolem hlavy a já si říkám...vlastně si nic neříkám, jen si tak kňourám a moc dobře vím, že za to vlastně stejně můžu. Odešli mi dva lidi ze tří z kapely, to musí mít důvod. Nestíhám cvičit a když jo, stejně si vyberu jinou činnost, takže opravdu - co očekávám?

Myslím, že takhle hlubokou hudební krizi jsem ještě neměla...a asi potřebuju sama sebe nějak motivovat, jinak ze mě bude akorát zneuznaná kráva.

Malé kroky

2011-02-26T03:23:00.000+01:00

Zkouška, které jsem se bála od té doby, co jsem přišla na fildu před dvěma lety. Nedokázala jsem si ani představit stav, že ji mám za sebou a nakonec jsem ji dala. Odnesla jsem papíry na studijní a konečně vrátila několik knížek do knihovny. Takové věci, co lidé dělají naprosto normálně. Odměnila jsem se knížkou, kterou mi doporučila Ofélie a tímto jí za to děkuji.

Mám ze sebe radost a stejně mě dokáže naštvat, když mě za to někdo pochválí s tím, že dělám pokroky. "No vidíš, že to jde. Takhle se to dělá." Ano, to je pravda. Proč mě tenhle přístup dokáže namíchnout, to už nevím.

Včera mi dorazil mail z futureme.org, který jsem sama sobě poslala přesně před rokem. Kromě samých pěkných věcí obsahoval i velice sugestivní otázky na to, kam jsem se od té doby posunula. Na většinu z těch věcí jsem si musela odpovědět, že jsou pořád stejně. Jako úplně. Posledních pár dní se to - doufám - láme a já jsem ráda, že to je možné ještě v zimě.

Jsem z toho úplně třeskutě pozitivní.

Liknavý okamžik radosti

2011-02-16T05:08:00.000+01:00

Kolem a kolem, není to špatný. Když se to tak vezme, mám skvělý život a směřuji ho k lepším zítřkům. Skoro všechno je tak, jak si zamanu a když ne, stejně to není důležitý.

Je mi dvaadvacet, Kim Čong-il má 69. narozeniny, táta s dědou přijdou na oběd do mého (mnou obývaného) bytu, kde právě teď spí skoro dokonalý muž, kočka a dvojice dobrých přátel ve vedlejší místnosti, za hodinu mi končí noční služba v tiskový agentuře a když jsem si řekla, že budu polykat tryptofan a dál se uvidí (co se asi tak může stát?), tak jsem ho prostě objednala. Včera jsem byla u Zpěvačky a ta se mi po hodině vysmála, proč se jí ptám, co mám řešit na pódiu, když jsem já a to stačí. Na sobě mám roztomilé tričko z Threadless. Občas, když se podívám do zrcadla, líbí se mi, co vidím, na papír a líbí se mi, co napíšu, do indexu a taky to jde... Není to vlastně fajn? Je to vlastně fajn.

Proč je tolik slov, co končí na -íku?

2011-02-15T04:39:00.000+01:00

Kde se ztratila síla a energie ve výkřiku?
Kdo za to může, když se pohyb zastaví právě v kritickém okamžiku?
Proč se dobrovolně řítím do zániku?
Kde se vzala ta hnusná pachuť na jazyku?
Co se neodvážím napsat ani do deníku?
Kolik labutí se vejde do jednoho otazníku?
Kolik času potřebuju k naplnění popelníku?
A co si přejete, vážený zákazníku?

Five or six years later

2011-02-11T17:07:00.000+01:00

A když upletla všechny šály, uvařila všechna jídla, napsala všechna slova a naučila se intonovat, když zpívá tak potichu, že skoro šeptá, vystudovala vysokou školu, získala místo v týmu vývojářů systémů rozpoznávání řeči, získala úspěch a uznání v hudbě a zhubla svých deset až patnáct kilo, zaplatila dluhy, donaučila se francouzsky a finsky (japonsky), přestala kouřit, začala uklízet, sžila se s jógou a zvykla si pravidelně sportovat, nalezla vnitřní klid a jasný směr ve svém životě? Objevila smysl a svobodu a seznala, že je myslitelné šířit svoje geny? Byla šťastná a moudrá, nebo si našla milion dalších důvodů, proč ještě není, kdo chce být? Dokázala aspoň polovinu z toho, nebo zůstala sedět na zadku s tím, že neví, co dřív? Nezačala si to třeba vybíjet na svém (údajně velice richardo-z-mostu-přes-navždy-od-bacha-ovitém) muži? Nezačala třeba chlastat? Nezačala se hrozně bát? Jak to asi dopadlo?

Lenost

2011-02-05T03:58:00.003+01:00

Psala jsem o tom minule asi jednou větou, možná dvěma. O rozhovoru s AB a mylných představách na téma práce a tvořivost. Jako na zavolanou se chvíli nato vynořil pan Koubský s tímto a rozhořela se menší twitterová debata. A já nemůžu po všem tom přemítání nic nenapsat, názor jsem si jen utvrdila. Souhlasím a nezajímá mě slovíčkaření s cílem omluvit si vlastní nečinnost. Už dlouho mě totiž rozčiluje několik různých argumentů na téma dovednost a kreativita.

Vadí mi výkřiky o spontánním a nespoutaném proudu génia, který ta hloupá a přízemní práce ničí už v zárodku. Proč jen kazíme umělce i malé děti ve škole neustálým bezmyšlenkovitým opakováním, když by se měly především učit tvořivě myslet? Proč nutíme nadějné pianisty přehrávat do zblbnutí stupnice, když by přece mohli dávno překročit stín nejen svůj, ale i celé ZUŠky, a přenechat své prsty vůli múz? Génius, který nepotřebuje mít bič na zádech / pravítko na prstech, a učení se všemu standardnímu jej akorát zkazí, není ani náhodou běžně se vyskytující živočišný druh. Představy o dokonalých výsledcích snadno a rychle zavání leností a neochotou přiznat si vlastní nedokonalost.

Říkala jsem, že AB to nazvala "zkurvenou českou leností" a asi jsem i říkala, že nemůžu než souhlasit. Na jazzové dílně jsem potkala miliony wannabe Scofieldů, Milesů, Hancocků, Marcusů a Parkerů. U většiny bylo docela dobře znát, že Skákal pes by mohlo být po změně tóniny poměrně silné utrpení. To je obcházení důležitých bodů a hledání zkratek. Obvykle to může skončit velkou bolestí při nárazu. Vzpomínám si v tomhle kontextu na scénku s ex-drahým, který je sice výborný basista, ale málokdy cvičí. Pustil si Donnu Lee v podání Jaca Pastoriuse a když to na třetí pokus překvapivě nezahrál, mrsknul basou zpátky do stojanu s výkřikem, že to nemá cenu, snažit se přehrát zfetovanou cikánskou smažku. Já silně pochybuju, že Pastorius necvičil. Ostatně, Sternova hláška o tom, jak vlastně necvičí prakticky vůbec, jen si denně přehraje všechny stupnice a pár nahodilých cvičení - tak čtyři hoďky - mluví za všechno.

V českém hudebním prostředí se poměrně často setkávám s diferencí "přirozený talent" / "vymakaná nula" a dokáže mě to pokaždé vytočit do spirálky. Skoro každá hudební hvězda někdy někde pronesla nějaké moudro o cvičení nebo těžké práci. Špičkoví hráči - i čeští - "bezmyšlenkovitě" pracují denně. Zbytek prostě jenom krafá a chlubí se tím, že na ten nástroj ani nešáhli už několik dní. Asi jako středoškolské rozhovory typu "no, já si to přečetla až cestou v metru do školy".

Po té rutinní činnosti zbyde v mozku hodně místa na kreativitu, která těmi zautomatizovanými postupy získává prostor a moudrost. Přestává to být naivní nepoučená kreativita, kterou trpí můj známý kytarista Princezna - naházet milion divných akordů na jednu hromadu a nechat vzdělanější zbytek kapely tři čtyři hodiny česat jeho "instinktivní výtvor" do poslouchatelna a pak stejně nebýt schopen to obstojně zahrát. Začíná to být sebevědomá kreativita, která nepotřebuje berličky a vykrádání opravdových umělců.

Sama vsadím boty, že právě teď nemám páru o tom, co všechno je možné, protože mám nedostatek informací v podobě normální hudební teorie. A že jsem ještě neodvedla dost práce na to, abych měla techniku potřebnou k provedení toho všeho. Otázka času a práce.

Naivní tvořivost pro radost z tvorby patří do obýváku / do koupelny, nikoli mezi lidi. Naivně a roztomile tvořivý je každý, kdo má špetku talentu. A talent není všechno, vážně ne, a navíc, proč by mi měl někdo tleskat za moje geny?

U ničeho jiného si tím jistá nejsem, ale u hudby ano, byť tedy odhaduji, že to v dalších oborech nebude jiné. Utvrdilo mě v tom srovnání videa mé učitelky z doby před 10 lety s tím, co dělá teď - nakopává zadky všem jazzovým ježibabám Prahy a přilehlého okolí. A pracuje i nadále, denně a tvrdě. Tehdy by nikdo neřekl, že má možnost mít rozsah pět oktáv a psát modální jazz (Ano, vím, že modální jazz je snadno dosažitelná divnost, jen se u nás nepoužívá. Ale od "Tvá malá Jane" je to sakra pokrok.). A hle, dělá to a ne špatně.

Domluvila jsem. Discuss.

Psavá výchova

2011-01-31T00:49:00.001+01:00

Všichni tak nějak píšeme, více či méně pozitivně, a doufáme, že nám z hlavy vypadne něco, o čem sice nevíme, že to tam je, ale je to zásadní, inspirativní a hlavně, ukáže nám to, že nejsme zdaleka tak nudní a otupělí, jak se cítíme. Tak to mám aspoň já.

Každý den vstanu a snažím se (podle jednoho možná trochu newageového návodu) zaplnit tři stránky napůl automatickým textem. Musím přiznat, že (když nic jiného) to splňuje funkci příjemného výplachu mozku a pomohlo mi to znovuobjevit jedno takové moudro - když člověka nic nenapadá, není od věci pokračovat a ono to nějak vyplyne samo. Píšu si "Mrtvý bod jedna." a pokračuju čímkoli, nakonec zjistím, že píšu o hledání vztahu rytmu tikajících hodin a kapajícího kohoutku. Ať už z toho vyplývá cokoli, pro mě to znamená, že kreativita je práce jako každá jiná.

Já nemám problém objevit něco nového, nebo mít tvořivé nápady, mně činí potíže jednat. Příkladem je hlava plná muziky a technika a především teorie o pět až deset levelů pod tím, co potřebuju k realizaci nápadů. Mohlo to být mnohem lepší už dávno, kdybych ovšem jednala. Když jsem se o tom bavila s AB, dospěly jsme k závěru, že existuje jedna obecně rozšířená pověra, že kdo něco nemá automaticky, ale vypracoval se, je vlastně mimo. AB tomu říká "ta zkurvená česká lenost". Vím to dávno, a stejně pořád přemýšlím, jak bych něco obešla, typický líný školák...ale nejde to.

Poslední dobou je to zatuhlost nejvyššího stupně. Lze považovat za zázrak, že jsem vstala z postele, aniž by mě něco nutilo. A gratuluju si, že jsem nezapnula další díl libovolného seriálu a namísto toho jsem usedla k piánu a začala zpívat / vytáhla papíry a začala se učit / usedla k počítači a jala se přepisovat standardy. A fascinuje mě Zlcova činorodost, která vede k tomu, že mu říkám, ať si bezpodmínečně zakáže tu neustálou činnost aspoň na jeden den v týdnu. (Ano, vím, že práce je antidepresivum...je to tak i u mě.)

Každý se asi musí vést k něčemu jinému a já doufám, že se třeba dovedu k nějaké lepší výkonnosti. Já se musím nutit k činnosti, která jenom trochu zavání systémem nebo pravidelností. Součástí téhle sebevýchovy je, že si v každém ranním výlevu řeknu, co bych si ten den přála udělat a pak to nějak dopadne. Ale vím o tom. Mikro-GTD. Asi opravdu nastal čas jednat se sebou jako s dítětem. Po zlém to nešlo nikdy. Takže mám systém odměny v podobě menších výčitek, než je obvyklé a trestu v podobě normy, která převelmi stačí ke slušnému psychu a někdy v minulosti i horším projevům, než je vnitřní nervodrás.

Jsem si vcelku dobrou matkou, bych řekla.

Zlc se rozblogoval

2011-01-26T11:44:00.001+01:00

Bez diakritiky, ale snad mu to chvíli vydrží... kdo nevěří, ať tam běží! http://zlucoblij.blogspot.com

Střídavou péči ASAP

2011-01-22T04:46:00.000+01:00

Dneska jsem nepsala tři stránky v tom okamžiku hned po probuzení. Nevyprázdnila jsem si zmatený mozek skrz zpomalenou ruku, na kterou koukají ještě opuchlé oči. Místo toho jsem seděla v kuchyni a povídala si po FB s člověkem, co vedl zpěváky na dílnách, o jeho rozvodu a nadváze a svojí ne-sebedůvěře, která není vidět. Očistné, asi. Pohled s větším odstupem, než ze Spojených států, mi asi nikdo nedá. Stránky splněny. Zítra peču, toť moje "umělecká schůzka", modří už vědí.

Zpěvačka někde říkala, že jejím mottem v hudbě je pravda, což zní nadutě až na půdu, ale cosi na tom je. Mým momentálním mottem je zoufalství z množství energie, kterou je nutné vložit a neochoty to udělat. V neděli teda zpívám v prostorách, kde bylo něco jako můj klub a zbyly z něj jen prostory a obávám se, že nic, než zavřít oči a něco tam poslat, ať to dopadne kam chce a komu chce, mi nezbyde. (Co to tu teto motete? Moteto, moteto, ty teto.) Proč.

Napadlo mě, že jsme se Zlcem v opačné fázi. Střídáme si depresivní období a umělecké krize, aby to bylo fér. Když nemám peníze já, má je on a vice versa. Je to lepší než drátem do oka, nebo pumpičkou přes koule. Teď momentálně on denně cvičí s metronomem a já se přemlouvám, že začnu.

Teď je období práce a slepého plnění rozkazů lidí, kteří to vědí lépe než já. Svěřování se do ochrany atp. Modlení se, že to přejde. Věření si, že to dám, ať to povede kamkoli. A tak.

I Can Get No

2011-01-20T09:37:00.000+01:00

Nedokonalost a nedotaženost, jinde zase všeho nějak moc, výsledkem úspěch s přimhouřenýma očima. Ne, nestačí. "Příliš vysoké nároky" nejsou validní argument. Co je to přiměřený nárok? Podle čeho se určuje a proč se mám spokojit s tím, že přece aspoň něco, tak pohoda?

Jsem unavená, soudím, že moc spím. Jsem prolezlá výčitkama, asi by bývalo lepší, kdybych je před tím rokem zlikvidovala nějak důsledněji. Tehdy jsem psala dopis své sebenenávisti, že ji nenávidím...překvapivě se nic nestalo, potom, jenom to trochu bolelo.

Mikrosvět mezi zdí, zdí, zlcem, Muxou, theeneed a zdí mě možná nenaplňuje tak, jak bych si představovala. Škoda. Chtěla bych, aby jo. Aby "doma - škola - práce - hudba" fungovalo a já nepotřebovala ten marast okolo pro pocit, že jsem živá.

Místo pocitu, že takhle to chci, mám něco v krku a taky mě stojí strašný úsilí vydat jediný tón a stát si za ním. Když zpívám, tvářím se, že to není pravda, ale ona je a je to slyšet. Škoda, že nevím, proč zpívám.

Líbilo se mi to období bez sněhu. Okolo nuly, to je docela příjemná oblast i metaforicky.

Tohle všechno mi nestačí a je mi jedno, že by mohlo. A že se mi dá závidět. Prostě nestačí, neodpovídá nárokům.

Předsebevzetí

2011-01-03T20:29:00.000+01:00

Nemám novoroční předsevzetí. Ani jedno. V předchozích letech jsem je měla tak vnitřně, pro sebe, spíš pod vlivem okolí, a pochopitelně ani jedno nedopadlo. Přiznané veřejně jsem, pokud vím, neměla na jediný Nový rok žádné. Ani nevím, jestli jsem na to hrdá nebo ne a mám pocit, že na stupnici - 0 + se tato skutečnost nachází přesně uprostřed.

MOJE důležitá předsevzetí byla vždycky jen na začátku pololetí, nebo hlavně na začátku školního roku. Protože MŮJ rok začínal v září a teď začíná v říjnu. Tehdy je bilancovací období, tehdy mám odhodlání do budoucna a myslím, že by mi to mohlo zůstat i po škole. Podzimní rozhodnutí byla vždycky smysluplnější než lednové hubnutí v období rozežranosti, nekouření uprostřed depresivní zimy a učení se novým jazykům se zamrzlým mozkem, nebo co si to ti lidé obvykle dávají za cíle. To byla a jsou předsevzetí, která dopadla a stále dopadají dobře.

Každý SVŮJ rok hodnotím především podle resumé z jednotlivých ročních období a poslední možná dva tři roky můžu říct, že dobrý. Detaily jindy. Nevím jak vy, ale JÁ mám ještě 9 měsíců do další sady předsevzetí.

Frozen Braaaaain(z)

2010-12-23T04:18:00.000+01:00

Vánoce blízko a já ani moc nebilancuju, protože právě něco žiju. Jen přešlapuju na místě a polemizuju sama se sebou o nesmrtelnosti chrousta, protože nemám žádné závažnější téma. Směřování vnímám a podílím se na něm. Nic mě nenapadá, asi to bude tím, že pořád spím a pokud ne, tak jen zamrzle civím, nebo se poloautomaticky usmívám a jsem milá na lidi. To by mi šlo.

Chtěla bych vystoupit z tohoto momentu a podívat se z dálky s odstupem. Zaznamenat, vrátit se a říct si, že aspoň chápu, co to všechno na nějakém větším měřítku znamená. Někdo dneska psal, že by bylo dobré zavést ve vztazích tlačítko "skip intro", ale nevím, jestli bych to chtěla vysloveně přeskočit. Líbí se mi to a líbí se mi sledovat svou hlavu ve vývoji někam, prostě mě jenom hrozně zajímá, co to pro mě znamená. A ano, pro mě.

Na ledě mi zatím uklouzla noha jenom jednou, rozbila jsem si koleno a dostala jsem septonex. Poučila jsem se docela rychle a při chůzi z kopce v mrazu dávám pozor. Doma nakopávám pořád stejné kusy nábytku stejnými částmi těla. Takže je vše při starém.

V prosinci bývám na dně, tentokrát sedím na okraji skleničky a houpu nohama s modřinama a rozbitým kolenem. Je to bezpečné a kdybych neměla zimní mozek, dokázala bych najít i jiná adjektiva. Bohužel jsem na mozek zapomněla dávat pozor, aby nezamrznul, dělo se toho moc najednou...a přitom vím, jak moc to nemám ráda. V únoru mi bude hrabat, že nemůžu přemejšlet.

Pletu zelenočernojinakzelenou šálu, teplou, dlouhou a širokou. Vlnu a jehlice mi přivezl exdrahý přes kopec (Už jsem se zmiňovala, že jsme prakticky sousedi?) a v rámci toho po mně chtěl rady o svých blondýnách. Piju trochu míň čaje, než bych asi měla, snídám cukroví a netloustnu z toho. Připadám si oproti svým uměleckým známým, které poslední dobou nevídám a asi ani moc nepostrádám, poněkud nudně. Když se náhodou někdo ozve a hovoří o své rozervanosti, říkám, jo, to si pamatuju, to jsem měla. Moc mě to nemrzí. Takže tak se teda mám.

Sleep

2010-12-05T07:24:00.001+01:00

Spím i nespím a když se probudím, něco v hlavě mi říká, jsi tady. Hysterie ze tmy a údiv nad světlem. Jsi tady, tak dýchej. Něco jsem chtěla říct, ale to nevadí. Zasekla jsem se v jednom okamžiku a ten se mi teď přehrává pořád dokola jako na gramofonu (gramofon!).

Kde vzít jistotu, že ten okamžik je pravdivý? Kde vzít jistotu, že na jaře neroztaje? Závislost na zázvoru a otázky, když jdu po ulici. Spousta nadbytečných zbytečných představ z paralelní reality, technicky prostě není možné říkat úplně všechno, protože bych přestala držet pohromadě. A já potřebuju integritu. Potřebuju, aby vše, co je moje, rotovalo okolo jediné osy. (A ta je kde?) Měla bych spíš dávat pozor, abych se někde nerozplácla.

Taky bych chtěla učit malé děti o Hancockovi, ale napřed musím vysvětlit sobě, že to, co jsem, je v pořádku. Místo i čas. A pak můžu klidně spát bez pocitu, že bych neměla a budit se s pocitem, že je to právě včas.

Still Not Quite There

2010-12-04T09:04:00.000+01:00

Žiju přibližně tak, jak bych žít asi měla. Všechno, co dělám, se mi daří. Lidi mě mají rádi, chtějí se mnou trávit čas a já s nimi, máme se hezky...a stejně něco chybí. Stydím se, protože si vlastně nemám nač stěžovat. Zlc tvrdí, že to má podobně, tak mi tu ne-náladu aspoň nevyčítá. (Zlc toho obecně dost tvrdí, zpravidla ale souhlasím.)

Pokračuji tedy v pátrání po příčině nespokojenosti. Po důvodu, proč se budím a řeším. Proč ve všem automaticky vidím problém, než se na to podívám podruhé, abych zjistila, že vlastně problém není, nebo alespoň ne neřešitelný.

Ta věčná otrávenost je neinspirativní. Je demotivující, je neumělecká, je obtížná, je to hnus. Moje automatická reakce na ni je lehnout si na zem a kopat nožičkama. Nechce se mi tvořit žádnou literaturu na tohle téma, protože na tom opravdu není nic zvlášť dojemného.

Kdokoli udělá nějakou blbost, si u mě v poslední době říká o hroznou prudu. Ráda poskytnu na počkání, stačí říct. Ukřivděná, pětiletá, letargická, nečinná, polomrtvá. Tak nějak.

Už si s tím opravdu připadám trapná.

Short and Sweet

2010-11-16T19:53:00.000+01:00

Život je plný nečekaných zvrat(k)ů a tak mi do něj po dvou letech vytrvalého vyčkávání vstoupil Zlc. Ano, vím, čeho/koho se týkal předchozí post a vím, čeho se týkalo milion postů před tím. Ví to i Zlc.

Zatím všechno funguje krásně. Londýn byl důkazem a důkazem je pověšené prádlo a telefon v nabíječce, když se odpoledne vzbudím po noční. Důkazem je hotový kafe a moje postupně vznikající závislost na kapsaicinu i fakt, že když zmíním Violistu, nevadí to. Znáte pocit, že právě to, že to funguje krásně a může to tak fungovat dál, je hrozný průšvih? Ohrožující? Ten pocit mám, protože jsem chlap. A stejně mám radost.

Můžem třeba uzavřít sázku, jak dlouho mi to vydrží, ale to by byl cynismus a navíc...když mě někdo drží za ruku v letadle a hraje se mnou tajný slovní fotbal, tak si toho vážím. Není nic, za co by to nestálo.

Mahulena, ideální žena

2010-10-24T19:45:00.001+02:00

(Stále se směje, nikdy není zamračena)

Malostranská beseda:

V obří a různorodé společnosti mě zajímá jediná osoba - Violista. Zatím, od začátku července, to není úplně fajn. Vím to, vím o něm, ale nevšímám si ho, byť tedy místy stojí i na pódiu. Usmívám se, konverzuji, okouzluji, tančím, piju. Uprostřed rozhovoru o pár hodin později nás kdosi vyruší a on se už nevrátí. Zřejmě to nebylo tak důležité, aby to nepřebil blábolící opilec. Nedotírám, objednávám dalšího Jamesona, okouzluji, konverzuji, směju se a tančím. Z hlavy mi nejde. Věší se na mě velmi mladá čerstvě bývalá mého již pět let bývalého. Chce moudra a tváří se při tom nezaujatě a nezávisle. Má rudou rtěnku, šatičky bez ramínek a kouřové stíny. Nechám si objednat Jamesona, poslouchám co říká, kývu, směju se, ano, jsi nezávislá a my charismatické ženy to tak míváme. K ničemu je nepotřebujeme, to máš pravdu. Očkem přitom sleduju, co dělá Violista. Nemám odvahu se přiblížit. Odbydu slečnu, mluvím s milionem lidí, piju Jamesony, dozvídám se o padesáti rozchodech, teď už mám vážně dost. Doopíjím se a loučím se. Proč, ptá se Violista. Protože mě sereš, dávám mu pusu na tvář a jdu.

Karmelitská:

Rozesílám několik zpráv, Violistu nevyjímajíc, lituju se, je mi zima a nastupuju do tramvaje. Usínám. Několikrát se probudím, přečtu si odpovědi, krčím rameny a zase usínám. Nic nečekaného.

Krematorium Motol:

...a na kopci velký temný kříž ve tmě. Bububu, jak příznačné. Nastupuju do tramvaje, která mě doveze o několik stanic zpátky a přemýšlím za použití disponibilních mozkových buněk. Není jich moc. Je mi zima a lituju se. Všichni mí kamarádi jsou magoři. Píšu jedné osobě něco ve smyslu, že je asi jediný normální člověk co znám a ptám se, jestli je to možné.

Kavalírka:

Teď už je mi vážně zima a seznávám, že taky hodně mizerně. Něco si zpívám, v kapse mi bliká telefon a asi už nebudu odpovídat. Doma mě vítají dvě svítící dýňová strašidla, ukradnu sousedům jablko, vypiju litr čaje, chvíli se lituju a usínám. V noci dorazila Bela.

V osm ráno mi ten normální člověk odpovídá. Prý "je". Asi je, ale docela mi trvá, než mi dojde, co je. Nemám kocovinu, nýbrž opileckou nebo jakou depresi, Bela vypráví o svém novém objevu a já cucám kafe. Kočka vypadá, že se na mě zlobí a já pokorně krmím, hladím a čistím jí píseček.

Barrandov:

Lituju se, lituju se, lituju se. Třetí kafe, hm, to stačí. Různí lidé mě přesvědčují o různých věcech a já o čemsi přesvědčuju je. Zjišťuju, jak je mi to jedno a zároveň to dost bolí. Na Haiti je cholera, WikiLeaks zase něco zveřejnily, Celine Dion porodila dvojčata, Violista se mihnul online, mrzí mě, že jsem tam nezůstala, asi to byla příjemná party.

Šablonovitě

2010-10-19T07:21:00.000+02:00

Mám podzim za nehtama a ve vlasech, je mi nepřetržitá zima. Topím, jím a piju horký čaj, výsledkem je lepší lokalizace mé zimy. Neměla bych topit, jíst ani pít teplé nápoje, nevěděla bych, že tu zimu vytvářím a šířím kolem sebe.
Cizí slzy mě nijak zvlášť nedojímají a jednám jen díky racionální úvaze, která říká, že by asi měly, když jsem prý jejich příčinou. Tak rozepnu kabát a čekám. Když nic nechci, proč se aspoň na chvíli nepřizpůsobit někomu, kdo ví přesně, co chce. Když už nemůžu dát nic víc, můžu mu aspoň svěřit tu hromádku masa a kostí, kterou bych jinak složila u sebe doma a přítomná při tom byla úplně stejně.
První noční procházka podzimním deštěm je za mnou a mrzí mě, že mi nepřipadala zdaleka tak romantická, jako až si na ni vzpomenu na jaře.
Chybí mi nio, která je v Granadě, chybí mi Theeneed, která je v Indii a chybí mi Violista, který je v prdeli, co se mě týče, a tím pádem nejméně dosažitelný z nich všech. Fakt, že se tyhle duše vzdalují, mě ničí a nemám v dohledné době v plánu vytvářet průniky s nějakou další. A není to z ohleduplnosti. Asi si namlouvám, že by mě některá ze zmíněných osob chtěla, nebo dokázala zachránit přede mnou, ale je to snadné, protože tu nejsou.
Šedivé nebe za oknem v sedm ráno je v pořádku, neklid přichází až při romantických pohledech na barevné listí zalité posledními paprsky slunce, plky plky, známe to.
Čekám-li na něco, je to několik molekul vzduchu, nebo něčeho, co mě přinutí cokoli chtít. Několik molekul vody v slzných kanálcích, několik molekul lásky, kterou budu konečně ochotná nebo schopná přijmout a nabídnout za ně tu svou.
Prázdno snadno zaměnitelné se smutkem, něco jako bublinka vzduchu putující krevním oběhem. Přesně vím, kde je, protože cítím poruchu tlaku tam, kde by mělo něco být...ale ono tam nic není a nic nechce být ani na mnoha dalších místech. Je to fyzické, kdepak meta.

Pusto a taky trochu prázdno

2010-09-25T00:34:00.001+02:00

Je mezičas, hluché období, kdy činy nemají následky a hromadí se nesmysly, které ztratí význam přesně ve chvíli, kdy se čas vrátí na svoje místo. Tak dělám nesmysly, ze dne na den si měním pravidla a smlouvám sama se sebou o opatřeních původně určených k mé vlastní sebezáchově.

Jsem spokojená, tak globálně, protože můžu cokoli a nikdo mi za to nic. Jsem nespokojená v jednotlivých okamžicích, a proto jsem si tenhle ne-čas bez kauzality nastolila. Možná mě nezajímá, jestli si lžu do kapsy, protože pokud ano, pak jistě velmi dobře vím, proč to dělám. V tomhle si opravdu věřím.

Moje kočka se začala mazlit a spává mi v nohou postele, takže asi dobrý...

Ventilek

2010-09-16T07:25:00.001+02:00

Mám pocit, že se opakuju, ačkoli je všechno jinak. Tak jinak, že bych to nečekala. Tak jinak, že se nepoznávám. Tak jinak a vlastně pořád stejně. Cyklický patos.

Ráda bych se zbavila odpovědnosti sama za sebe, natož za zbytek světa. Ráda bych měřila čas kontinuálně a ne od bodu X, kdy se všechno otočilo a zlomilo, jako kdybych jela tisíckrát od nuly, pokaždé ale se závažím, které jsem nějak zapomněla vyřešit v rámci revoluce. Pořád jsem to já, byť se ze mě stává cynická mrcha, která se považuje za oběť.

Až v sobotu půjdu na vinobraní do Gröbovky, budu se nejspíš smát sama sobě. Loni tam byly lampiony (zase) a docela živě si vybavuju ruce upatlané od cukru z trdelníků a vlhkou trávu, na které jsme proseděli většinu večera. A pohřební esemesky, modří už vědí. A burčák. A e*v.

Nelituju tehdejšího rozhodnutí se sebrat, přesunout na Kavalírku, pořídit Muxu, odejít ze školy a tak dále. (Poprvé nelituju rozhodnutí, asi jsem tím pádem velká holka!) Bojím se ale, že teď zdaleka tak srovnáno nemám, spíš si zahušťuju. Jde vůbec začínat něco jako je návrat k fildě, když mi není jasné, jestli to opravdu chci? Když si myslím, že to nezvládnu? Že se utopím v dluzích? Že mi daleko víc záleží na tom, že jsem v modelu "friends with benefits without the benefits" a ano, já jsem ta zlá, něco jako Žíhaná, akorát patrně zdaleka ne tak omračující?

Kde je můj věcný přístup, když ho potřebuju. Místo něj si pořád připadám jako v nějakém zvráceném experimentu. "Dospělost se projevuje tak, že každá věta končí otazníkem." Jen nevím, jestli je v pořádku, že je to v podstatě pořád ta samá věta.

Kdybych nezpívala, jsem zralá na kazajku. A kdyby nebyla Muxa tak ňuňu, že to prostě nejde. A kdyby nebylo Theeneed, Nio a Zlce. A kdybych nebyla ta velká holka nad věcí, která jenom čas od času ventiluje na zastrčeném terapeutickém blogu, přece. Tak asi cajk, aspoň chvíli ještě - než se strach promění. Musím dělat něco jiného než permanentně bilancovat.

musica vincit amor

2010-08-28T04:36:00.001+02:00

Hudba je víc než láska. Snese se v ní i to, co jinde snést nejde a dělá s člověkem něco velmi podobného. Jen díky tomu se některý věci daj snést tak obecně. Hudba lásku přenáší i s těma horama. Kdyby to nefungovalo, nefunguju. Nefungujeme.
Líbí se mi ji objevovat, nasytí skoro všechno, zaplňuje mezery a nikam nemizí. A nerezaví, jakože vůbec. Když je teda dobrá. Když není, co s ní?
Poslouchat ve stejný okamžik totéž, byť třeba o tisíc kilometrů jinde, může nahradit fyzický kontakt, byť jen dočasně. Když jsou tam ty shodné emoce, že...ale tak to přece funguje i v posteli.
Nejde jen o schopnost produkovat, ale i naslouchat. Je stejně důležité umět interpretovat jako tvořit. V tomhle jsem v hudbě mnohem pokornější než v lásce. Myslím, že obecně jsem jako hudebník mezi hudebníky kvalitnější člověk než jako zoe ve společnosti. Menší sobec.
Blábolím, protože musím. Neshodnu se na tom možná s nikým, ale stejně jsem se rozhodla tomu věřit a třeba je to pravda. Možná to taky neplatí obecně pro každého, ale pro mě ano a považuju to za dar. Provolání o mrchách nevděčných tedy nechávám stranou, protože momentálně bych si nevěděla vůbec rady.

Po vzoru fiksua mám k tomuhle postu soundtrack:

Pivo, muži a zpěv

2010-08-26T01:49:00.000+02:00

Mnoho věcí. Touha zůstat v Přerově a dál jen zpívat. Už deset dní plných hudby, cesta někam, pomalu ale překvapivě jistě. Objevy o tom, jak se to teda má s tou mou úrovní a velké překvapení z toho, že vůbec ne špatně. Touha se živit zpěvem a obrovské sebezapření, když mám dělat cokoli jiného, než zpívat a řešit základní životní potřeby. To je jedna věc, nebo jeden balík věcí.

Obrovská hromada toho, co všechno nevím. Zběžně pročítám Aebersolda, hraju si s Earmasterem, Svobodu jsem zatím jen prolistovala a zpívat ze značek budu, byť si na tom asi odpálim mozek. Mozek mám na kaši i tak. Všechno, co je teorie a zavání to memorováním a pokusy o automatizaci principů v praxi, mě děsí a trvá mi to hrozně dlouho a tak radši nadále sázím na to, že když si to poslechnu a analyzuju pouze polovzdělaným uchem a citem, půjde to i bez teoretického základu. Jenže to platí jen chvíli. Pak se vynoří nějaká zrada a bolí to a já si říkám, přestaň blbnout, zarej nos hezky do učebnice, vypni ty klávesy a pěkně si tu harmonii nastuduj, nauč se ty stupnice dost na to, abys rovnou věděla, která patří kam, to se ti bude improvizovat mnohem lépěji, nauč se o každém tónu vědět, co je zač...ale kdepak, slečna je přece jen lemra, která ne že by nevěděla nic, kor na zpěvačku, ale dost to není ani zdaleka. Ale aspoň se nenudím.

Dál je to méně veselé. Začínám opravdu nedávat chlapy. Kamarádim se hlavně s chlapama a je mi s nima dobře, lépe než v ženských kolektivech, jenže po nějaké době se z toho vždycky vyklube průšvih. Dokud jsem byla zadaná, šlo to, jenže teď se rozpoutalo peklo a já místopřísežně prohlašuju, že mi to už delší dobu vůbec nelichotí. Můžu z toho vyjmout kauzu s tím-člověkem-co-se-mnou-byl-v-Přerově-a-trvá-to-už-dva-roky-a-nejde-to-ach-jo, protože to je speciální případ, bolestivý po obou stranách, který se dá analyzovat jen v papírovém deníku a tímto se mu omlouvám, že to vůbec zmiňuju tady. Hrůza hrůzoucí je ale ta naprostá bezhlavost, s jakou se každej druhej prostě jen vrhne a většinou prostě nedá pokoj a nedá, ať dělám co dělám, dokud nezačnu být opravdu protivná a drsně odmítavá a pak se většinou urazí. Poslední dobou ztratí každý muž, který projeví náklonnost jinou než přátelskou, asi tak sto bodů na mém imaginárním počítadle, protože v tu chvíli větřím průser a mám chuť utéct.

Nepopírám, že neodmítám vždycky, a ano, jsem ráda, že netrpím nouzí, akorát je to občas moc. Včera jsem seděla se třema kamarádama a jeden po druhém to v nějakou chvíli zkusili všichni. Chápu, že se vztekám kvůli blbosti a lichotit by mi to možná mělo a možná bych s tím měla být prostě spokojená a chlubit se kamarádkám s každým takovým "úlovkem", naoko se teda tvářit, jak jsou ti chlapi strašní, ale mít ten pocit sebedůvěry a hrdosti a napříště si znova vzít hluboký výstřih a krátkou sukni...jenže ne. Připadám si jak lovná zvěř a zní to na pěst, když si stěžuju. Každopádně bych se asi měla kamarádit už jenom s holkama, protože tam tolik nehrozí, že mě přimáčkne někde ke zdi a bude mě přesvědčovat, že právě ona je ta borkyně, kterou bych si měla vybrat.

Dokud ale řeším jen tohle, je to naprosto v klidu, vlastně.

Seek No Beauty

2010-07-28T01:53:00.001+02:00

Období terapie na mě teď zpětně vyskočilo. Období velkých cílů a rozhodnutí. Nebilancuju, protože jsem stále neumřela a plán v rámci možností plním. Ale mám ze sebe trochu srandu. Jak si všechny svoje psycha schovávám, pochybnosti vytěsňuju, neúspěchy zapomínám, chyby opakuju... a pak vždycky přijdu s objevem typu "spánek je moje forma pláče". Přečtu po sobě některý z velmi četných slintů a najdu přesně tuhle hlášku s loňským datem.

Já opravdu teď z mrtvého bodu, kdy zase už všechno bude, jen nic není teď vnímám jakési posuny, vývoj a změny, ale nejsem schopná říct nic konkrétnějšího a přesně ukázat, co je jinak a s jakou dobou to srovnávám. Znamená to jenom, že čas plyne a to je všechno? Mám totiž pocit, že jinak píšu pořád dokola totéž a ptám se na totéž a panikařím kvůli témuž a nesrozumitelná jsem týmž způsobem...

Přemýšlím, jestli není na místě znovu hledat terapeuta, možná terapeutku. Nejsem na dně, nejsem zmatená, nejsem depresivní a nemám chuť si ublížit. Jsem jen neveselá, zklamaná a trochu přes míru vnitřně unavená. Cynická a směju se všem, nikoli na všechny. Potřebuju opět konstruktivní vedení od někoho, kdo se mě netýká a to, že k němu nevlezu s výkřikem "všechno je špatně a já vlastně nevím, co je!", považuju za výhodu. Na druhou stranu tentokrát potřebuju něco na pojišťovnu, neb si platím lekce zpěvu, o kterých vím zcela jistě, že někam vedou a už na to nemám...a tam se dostanu patrně spíš až v další fázi "nevím a to bolí". Přitom schopnost být konstruktivní mám TEĎ a než bych se do takového stavu dostala po záchvatu paniky, mohlo by to taky trvat třeba půl roku. Rady?

Frustruje mě moje neuplatněnost v hudbě, protože když jsem vyloučila možnost spolupráce s Papianistou-pazpěvákem a nechodím na opilecké jamy (takže ani nesouložím s divnými bubeníky a další havětí), zůstává mi jakýsi příslib budoucího něčeho a přestávám věřit tomu, že se dobereme k posunu, ačkoli se máme velice rádi a jsme kamarádi a pijeme rum. Těším se na Frýdlant, ale něco mi napovídá, že ta správná dílna s lidmi, co mám potkat, se děje v Praze. Přesto to určitě bude fajn, jen se bojím, že prošvihnu momentum. I teď se může rozplynout...in vain. (All the happiness I found was in my hometown). Protože schopnost být konstruktivní mám TEĎ a jsem nejtvořivější a nejotevřenější inspiraci, co jsem byla za poslední rok. A navíc mě mimořádně nežerou moje mindráky z kontrastu koupelna / stage, intonační úlety v záchvatu trémy a tak, protože jsem docela přesvědčená o tom, že A) se to vyváží mou velkou schopností improvizace a okamžitých reakcí B) se to řeší zkušenostmi. Nebylo by nejlepší s tím hnout, než se zase rozhlodám? (To se stát nemusí, co já vím, jestli jsem v tomto směru náhodou nedospěla.) Ale. Stejně, žejo.

Jo a čím dál častěji ze mě padá divná jakožepatnáctiletá poezie, mám ji sem dávat?

Zoe's Anatomy

2010-07-18T19:44:00.000+02:00

Přestávám mít náladu na srdcervoucí scény, je jich v poslední době moc. Získávám zvláštní schopnost v nich figurovat a zcela jistě vědět, co se stane v další vteřině, z čehož usuzuju, že je něco špatně. Jak podle scénáře, klišé za klišé.
"Tuhle situaci už znám, neni to vůbec nový," byla jedna z mých posledních replik. Ne, není to nic inovativního. I následky nočního pohřbu můr a medvědů jsem očekávala, tak teď přišly. Hm.
Jsou dny, kdy mě nebaví žít film nebo seriál a naplňovat všechny stereotypy. Kdy nechci být dramatická postava, ale spíš ta, o které nemá cenu nic říkat ani točit. Ale na to mám patrně moc silné ego. Možná si všechny svoje dojemné a vypjaté okamžiky způsobuju sama. Ale udělala bych teď na chvíli pauzu mezi sériema... a dala si zase chvíli klid. Ráno to přejde.

asi jsem se zvrhla

2010-07-13T02:12:00.000+02:00

Nevěřit hvězdám, kecaj.
Nebabrat se v detailech, je jich příliš mnoho.
Otáčím si v dlaních křišťálovou koulí, ale z každého úhlu mi říká něco jiného. Jsem malá čarodějnice, ale asi ne úplně šikovná.
Kaligrafie, teda pseudokaligrafie, byla přijata přesně tak, jak jsem očekávala. Správně. Prý bych měla malovat a říkám si, že je to pravda. Malování je skoro tak rituální činnost jako vaření. Myslím opravdové vaření, lektvarů... jako je třeba panenka ve švestkové omáčce. Koření. Víno. A tak. V obou případech je potřeba napřed vytvořit čistý prostor, zapálit svíčku a něco si pustit. Chce to uklidit i hlavu a ona jí pak běží spousta věcí. Dál už je to soustředěná práce na detailech, úplně jiné uvažování, pocit...

Mám zase pocit, že jsem žena. Mnohem víc, než tak poslední dva měsíce. Nepodnikám všechny ty přesložité kroky k tomu, aby mi činilo potěšení se podívat do zrcadla. Je to úplně jinak. A vím proč. Protože jsem čarodějnice.

Poprvé za poslední týden se cítím...pozitivně naladěná a mám něco jako odhodlání jít. Není mi moc jasné kam, ale to stejně je, byla a vždycky bude jen moje věc. Jasně nahlas říct, že se nenávidím, nebylo jednoduché a mluvit o tom další tři hodiny už vůbec ne. Ale teď to můžu zmínit mezi řečí zhruba na stejné úrovni jako co mám ráda za jídlo nebo jaký se mi líbí parfém.

Jsem zvědavá, kdy z mé nezávislosti vznikne skutečná překážka pro moje okolí, neřku-li nějakého muže. Ale to je zřejmě irelevantní, protože šťastná jsem jedině já se sebou. Děje se něco magického a neberte mě nikdo za slovo, já vím, jak to myslím. Chce někdo obrázek?

Nechtít rozumět

2010-07-06T23:50:00.000+02:00

Jako vytrhnout několik stránek z různých míst knížky, zmuchlat, zahodit a někomu ji věnovat bez důležité části příběhu. Pustit si do hlavy ducha, který se vypaří a nechá za sebou otevřeno. Povolit kohoutek.
Nemám zájem o moudra, nemám zájem o rozum. Mám zájem o sny a mám ráda růžovej grep. Od nějaké chvíle vím, co bude následovat, protože některejma cestama chodím pořád, ačkoli se na nich pokaždý znova musim zorientovat. Vzpomenu si, co na nich je, až když se tam vrátím. Nevím ale, kde stále beru odvahu. Bubák v reálu je občas horší než strach. Nelíbí se mi být citlivá.
As you tiptoe through the shadows of my mind. Dýchat, a to je celý, co můžu a co chci. Zejtra odlevituju a potom se uvidí. Ňuňu. A tak vůbec. Pláču jen vevnitř. Ve výtahu.

Mňau

2010-06-23T17:14:00.000+02:00

Chci se vžít do svojí kočky. Je neuvěřitelně neurotická poslední dobou, ale neumím si to představit a to mě štve. Chtěla bych zkusit, jaké to je, žít ve světě bez sylogismů. Kde se prostě jenom bojím, když něco divně smrdí nebo to dělá nepříjemný zvuk a tak uteču a dál z toho nic nevyvozuju. Nepřemýšlím nad tím, že je cosi shnilého ve státě dánském, takže to tu smrdí a spaste duše. Instinkt velí, tak prsknu a zdrhnu. Nepodezřívám a nežárlím, prostě jenom reaguju a když se něco opakuje třeba podesáté, tak se zachovám jinak, aniž bych věděla proč. Ta zkušenost tam je, já se podle toho zachovám a tečka. Nepřemýšlím nad tím, asi o tom ani nevím.

To, co teď Muxa předvádí, je taková malá menopauza po kastraci a ten způsob, jakým se jí střídají náladičky, je dost těžko pochopitelný a já jí to nezávidím. Nicméně bych opravdu ráda nad ničím nebádala, jen bych byla. A jsme tam, kde jsme byli už dávno. Moje touha po absolutní prostotě... Potichu má pravdu, vlastně si přeju být dementní. Ještě chvíli a bude to. Nebo už fakt začnu s tou jógou, byť asi nejsem úplně ten vonně tyčinkový typ.

Radost

2010-06-20T19:09:00.001+02:00

(psáno včera v mobilu v tramvaji, omlouvám se tímto za diakritiku, teda za její nepřítomnost...)

Co vam dela radost, pta se Ofelie. Premyslim. Vsechno, fakt skoro uplne vsechno. Temer vyhradne je to instantni a temer vyhradne jsou to blbosti. Radost mi udelalo vymyslet, ze jsem bohyne demence, ktera uctiva spagety, nebo ze budu mit Punkva Quartet, radost dela kazda dopsana zprava a radost dela kazdy objev Ameriky, ktery udelam, kdyz pisu noty. Potesil me vcerejsi pytel jogurtovych bonbonu Haribo i kladne vyrizena reklamace Kossich sluchatek. Koupila jsem si vterinove lepidlo, povedlo se mi vstat bez bolesti, rozumim francouzskymu clanku v novinach a Violista napsal na konec esemesky roztomileho smajla. Dnes obedvam ovocne knedliky, do Prahy dorazila Nio, exspoluzak Jorge se na me ma potrebu vytahovat, ze vi aspon to co ja a moji kocce chutnaj ty novy konzervy. V tomhle obleceni si v zrcadle pripadam fakt sexy, dneska mi to asi slusi, takze mam radost.

Zadnej problem nemam, nevidim, nechci mit a odmitam resit jinak, nez ze ho proste vyresim. Raduju se porad a intenzivne a raduju se i kdyz si na neco stezuju. Kdyz mi nekdo odkejve, ze to vazne stoji za hovno, dela mi to dobre.

Nevim, jak je mozny, ze to o me neustale radosti mi doslo az ted. Mam se uz delsi dobu dobre. Bez ironie.

Pro změnu verbálně, nikoli akusticky

2010-06-11T04:28:00.002+02:00

Hudba, šedivím u notových editorů a doufám, že to vážně dělám za účelem. Hudba, zpívám pořád. Ruším sousedy a skoro pláču na hodinách u zpěvačky, když říká, nezpívej, že zpíváš, nehraj, že hraješ. Hudba, mám za to, že i správně poslouchat je umění, když nic jiného, rozvíjí to představivost. Hudba, stávám se někým jiným, už zase. Hudba, víc a víc nacházím. Hudba, nemám jak to říct, protože je to hudba, není to text.

Pracovat s emocema mi vážně nejde, nejdou mi emoce, patrně je mezi nima nějaká mina nebo tak něco, tak do nich raději nešlapu. Opravdu se teda musím dobrat stavu "na sebevraždu", aby mi začalo bejt jedno, že ani moje pocity nejsou dokonalé? Jsem spokojená, jsem izolovaná, zavřená v té hudbě, stačí mi to, opravdu stačí, není mi nijak, nekoukám ven.

Po světě běhá další moje kopie, Bela, je o 13 let starší, tedy jsem vlastně kopie spíš já. Vypráví mi o svém egu zvícím planety a o syndromu všichni-mi-to-baštěj-a-já-sice-nevim-proč-ale-nemůžu-bez-toho-žít a o mnoha dalších vtipnostech a já si nemůžu pomoct, jenom se směju. Prý jsem už teď svobodnější než ona. Hm. Pátá strašně podobná osoba, kterou znám. Identifikuju se tak moc, nebo vrána k vráně sedá?

Peníze mě štvou. Rozčilujou a ničej a nevím, proč si ten průšvih tolik připouštím, vždyť jsou to jenom peníze. Proč mě to má vlastně zajímat? Ne, nežiju z podstaty, ani z lásky k životu ani k hudbě, ani k Violistovi, žiju úplně trapně z jídla a vody. To ale vždycky nějak jde. A je mi jedno, že jsou tu ti zodpovědní dospělí lidé, co prozíravě řeší všechno včas, předem a s rozvahou, tedy by se do mé situace jistě nedostali. Já to nejsem a pořád si nejsem jistá, jestli má cenu investovat hromadu energie do toho, abych byla také zodpovědná, umírněná, dospělá a hospodárná. Jestli není lepší se z toho prostě jenom nehroutit.

Takže tolik shrnutí. Zbývá dodat, že moje kočka je psycho a obávám se, že to má ze mě, bo já jsem psycho defaultně, brzo se nastěhuje Theeneed, novým must-have je trampolína, prý jsem Muf Supermuf, chlapy neřešim, vyřešej se sami, jim pořád ovesný vločky a piju instantní kafe, heslo se nemění, je jím stále tady a teď a Finale je o dost složitější než Sibelius. A jsem strašně zlá. Dočasně, doufám.

Hymnou je nyní totok:

Doxy

2010-06-09T11:47:00.003+02:00

Dlouho jsem nic nepsala, ale teď se vážně musím pochlubit. Otextovala jsem si sobě jazzový standard cestou v tramvaji a poprvé mám pocit, že výsledek takové snahy má hlavu a patu.

Doxy (Sonny Rollins, 1954)

You're not the only thing that I wanna care for / until you start to care for me.
You're not the reason why I smile in the morning / until you have me in your dreams.
Why should I ever wonder if you love me.
You're living in a world that's full of yourself / but it's not the place I want to be.

I've spent a lot of time believing and trusting / but now it's time to face the facts.
Until you change your style, there's no way I'm staying / no way I'm gonna spend my life
Asking why, hoping one day you'll give your heart to me.
'Cause time is passing by and I'm not gonna waste it / in waiting for an empty dream.

Kdo nezná, standard zde:

It's the end of all strain

2010-05-20T15:45:00.000+02:00

Krásně americky afektovaná a neuvěřitelně talentovaná...

Máte mezeru, hodíme vás do sběru

2010-05-20T04:47:00.001+02:00

Nevím, co to je, s tou komunikací mezi lidma. Jako bychom se vzdalovali od přirozenosti a čím méně dáváme najevo svoje skutečné emoce, tím lépe. Čím složitěji vyjádříme jednoduchou věc, čím komplikovaněji působí naše pohnutky, čím víc si toho necháme pro sebe a čím víc působíme racionálně a od emocí distancovaně. Zlá Ruska teď psala na FB, že jí vadí, jak lidé nemění úroveň společenského chování od školky. Ta úroveň je dle jejího samozřejmě nedospělá, tudíž vlastně špatná, ačkoli když jsem se zeptala, proč je to teda špatně, plácala cosi o nehodnocení a mém subjektivním hodnocení jejích výroků. Mno, budiž.

Není to pravda. Úroveň "školka" je všeobecně v nedohlednu. Úroveň "školka" je zároveň výchozí bod. Úroveň "školka" je, obohacená o zkušenosti a, hm, moudrost, ta nejkrásnější a nejlepší možná situace. A nejhůře obhajitelná v tom okolním světě. Nevidím důvod se tvářit, že milion hrozně složitých věcí je mou motivací něco udělat (nebo neudělat). Mou motivací je, že chci, patrně proto, že z toho mám příjemný pocit, radost, nebo mě to prostě baví. Když s někým chci mluvit, protože mě zajímá, prostě s ním mluvím a řeknu mu, že je to proto. Když je mi někdo z iracionálního důvodu nepříjemný, ignoruju ho, abych ho nemusela praštit kyblíčkem. Proč je tak složitý takhle žít, aniž by ze mě moje okolí dělalo blba?

Proč, když třeba přijdu do Svého klubu a vidím skvělou kapelu, která už přibírá lidi do jamu, přihlížející mají za to, že nesmím skákat a volat, "já! já! já! hrozně s váma teď chci zpívat!" (což občas dělám) a místo toho se mám prostě nenápadně vloudit a tvářit se, že jako jó, ale vlastně je mi to jedno? Proč, když se něčeho bojím, protože to neznám, mám tvrdit, že jsem nervózní, protože si nejsem jistá výsledkem, ale samozřejmě přesně vím, oč se jedná, jen mi chybí praxe? Proč, když chci zvednout telefon a volat Violistovi, musím přemýšlet, jestli to nebude divný, když k tomu nemám pořádný důvod? Proč, když se chci s někým seznámit, musím obvykle hledat praktickou záminku, než abych mu řekla, že mi připadá něčím zajímavý nebo přitažlivý a tak se s ním chci kamarádit? Proč je povinnost použít osm vět místo jedné? A tak dále...

Moc slov, moc keců, kvůli jednoduchým věcem. (Jo, já vím, že bych i tohle mohla napsat jednou větou, ale jsem naštvaná, jasný?!) Dám ti bonbon, abys byla moje nejlepší kámoška. To bylo super. Ty jsi pitomej, protože máš křivý zuby. To vlastně taky. Mám to tak velice často doteď a kdo ne? Nebudu s tebou mluvit, protože nechci. Tohle teď někomu říct, urazí se na týden. Tehdy to byl naprosto legitimní důvod nekomunikovat. Lepší než model "mrtvý brouk".

Rostu vzteky z neúspěšných pokusů se s kýmkoli prostě domluvit a jsem ráda za těch pár lidí, obvykle umělce, kteří jsou schopni tu přirozenost s tou vyspělejší částí skloubit. Rozum by totiž upřímné komunikaci neměl bránit, ale pomáhat. Nebo spíš nějaká emoční inteligence, nebo tak něco. Čím jsme starší, tím víc jsme z cukru. Trvám na tom, že budu dítě a vím proč. Ne protože je to joštomiuý, ale protože plky mi zahlcují systém. A mě to nebaví, protože bagr.

Zpívám.

2010-05-13T22:37:00.000+02:00

Zajímá mě, nakolik platí, že když chci a je to ten správnej okamžik, přijde to. Rýsují se možnosti a působí reálněji než kdy předtím. Nakolik je všechno opravdu jen o stavu mysli? Protože moje mysl je poslední dobou schopná se vytvarovat úplně do čehokoli, co si zrovna zamanu, když tak nějak intuitivně dojdu k závěru, že by to tak mělo být. Možná je to tou hudbou...?

Mám teď totiž takový hudební zápal boje. Poslouchám, analyzuju, zpívám kudy chodím, pořád se něco učím a když ne, je to protože a) pracuju, což se nevylučuje aspoň s poslechem a tedy pasivním učením, nebo b) piju, což se občas pojí s praktikováním toho mého poloumění. Jen si říkám, proč to tak nemůže bejt pořád. Jako se vším ostatním člověk vidí pokroky hrozně rychle, když se tomu aspoň trochu věnuje. Desetiminutový mňoukání u věšení prádla občas vede k naprosto zásadním poznatkům, když je to zrovna ten správnej moment. Myslím, že mi obecně chybí pocit, který mám teď: že něco dělám konstruktivně.

Pojedu na jazzovou dílnu do Frýdlantu, pokud se mi ji teda povede zaplatit, ehm, a jsem na sebe dost zvědavá. Zpěvačka tvrdí, že je ideální čas, Violista taky, všichni jsou děsně supportive, takže si začínám myslet, že to tak je.

Je mi volně, ačkoli se na mě řítí průšvih za průšvihem a nic ostatního není jak to má být. Ale začíná okolo mě v rámci zpěvu vznikat takový okamžitý ostrov, který mě drží v suchu. Baví mě se stávat součástí něčeho, co zároveň vytvářím, baví mě si hrát. Teď, v současné době, mám pocit, že je to celý jenom o tý klidný a uvolněný hlavě, která ví, že nemá cenu hryzat si nehty a napjatě čekat, co se stane, ani to nějak hrotit.

Just like a blue fish in a tank I can swim, I can dance all day long. In my tank, in my private sea.

Bobby McFerrin v Obecňáku

2010-05-04T23:56:00.001+02:00

Tak se mi splnil sen a po dlouhém čekání ještě prodlouženém islandskou sopkou jsem se dostala na koncert svého poloboha Bobbyho McFerrina. Jako novinářka do Obecního domu, koncert pro donátory Strunám podzimu. A jsem z toho rozpačitá, protože nechci být zklamaná.

Na jednu stranu výjimečný zážitek, protože to JE McFerrin a McFerrin je zdrojem inspirace snad úplně pro každého jazzového zpěváka i pro spoustu popařů, baštím ho i s chlupama a jeho kvality jsou nezpochybnitelné a navíc bych se jinak asi do třetí řady nedostala, že ano. Seděla jsem celý koncert skoro s otevřenou pusou, protože je to génius, protože ta jeho tvořivost byla skoro hmatatelná, protože jsem věděla, že je to vytouženej koncert, a tak dále...

Ale. Představa, že bych za to vyklopila tolik peněz, kolik to stálo, mě docela děsí. Protože mi hodinová rychlopřehlídka připadá málo, když uvážím, že to bylo včetně tří hostů. Protože mu sestavili sbor a on vypadal jako hromádka tupoňů, ačkoli to jistě byli absolventi akademie, tedy vlastně profesionálové. Ale snažil se je přimět ke zpěvu ke své improvizaci a ono jim často nedocházelo, co po nich chce. A ona to měla být česká verze Voicestra. Tak možná byla, no...smutný. S jednou z těch holek jsem navíc někde zpívala a co si vybavuju, tak opravdu na baterky byla. Očekávala bych, že na tenhle druh vystoupení naberou zpěváky, kteří jsou víc muzikanti a taky možná ne tak úplně operní pěvci bez schopnosti rychlé reakce a improvizace. Možná že takoví nebyli všichni, ale jako celek tak působili.

Nechce se mi to přepočítávat na peníze, ale je to škoda. Kromě toho bylo jeho vystupování úplně jiné, než jsem čekala. Z různých záběrů z koncertů mám Bobbyho zakódovaného jako milého a veselého člověka, který vtipkuje a rozdává energii a on zatím řekl za celý koncert asi tři věty.

Možná to bylo tím, že to byla snobská akce ve večerních šatech a zítra v Kongresáči to bude vypadat jinak. Pevně doufám, jinak nechápu, co se děje.

Možná člověk nesmí očekávat moc, protože i přes tohle všechno to byl jeden z nejsilnějších hudebních zážitků, jaký mám šanci zažít a jsem hrozně ráda, že jsem si ho dala...

My deep green jungle fades away

2010-05-04T01:17:00.001+02:00

Omílá se mi pořád dokola a i když mi napřed připadalo, že vlastně nic nedělá, naprosto mě tím pološeptem pohltila. Je napojená na hudbu jako žárovka v objímce.
Text nekomentuju. Asi to chci zpívat...

I Am Not My Friend

2010-05-02T11:33:00.000+02:00

Občas mě napadá, jestli bych zvládla být svoje kamarádka. Jestli by mi jako vadilo, že se stávám předmětem svých sociologických experimentů, že se snažím se donutit k interakci s ostatními svými přáteli pořádáním večírků. A že si pak říkám, že mě baví to sledovat. Jestli by mi náhodou nevadilo, že předpokládám, že když si výsknu, tak si přiběhnu na pomoc, nebo si dělat společnost, ačkoli mám třeba pocit, že nejde o mě, jen prostě není po ruce někdo jiný z mého okruhu. Jestli bych měla na to říct, že mi z toho okruhu, jehož elementy neustále kombinuju, třeba někdo nesedne. Nebo mi vysloveně leze na nervy. Jestli bych si třeba nezáviděla, že já okolo sebe hromadím takové množství lidí (co si tím asi kompenzuju?) zatímco já sedím buď doma, nebo ve škole, nebo někde se sebou. Jestli bych si třeba nelezla na nervy tím, že na sebe věčně nemám čas a veškeré plánování se přizpůsobuje spíš mně, než mně.

Možná bych se štvala. Spoustou věcí. Tím, že se opíjím klidně pětkrát do týdne. Věčně nespím a pak si stěžuju. Něco začnu a nedokončím to. Něco slíbím a zapomenu na to. A jsem sice strašně hodná, ale nějak to nezvládám předvést tak často, jak bych chtěla. A když řeknu, že přijdu, je možné, že jsem unavená z kalby den předtím, takže prostě vytuhnu a nazdar.

Možná bych nechtěla být svoje kamarádka.

svatební

2010-04-11T18:28:00.000+02:00

Nevím, kdy to začalo, ale nějak se mi stává, že mívám svatební depky. Teď jsem ji měla i ve stavu zadanosti a dobře vím proč. (Nevylučuj žádnou možnost sice platí, ale jako...jsou možnosti a možnosti a některý jsou opravdu mimo) Děsí mě ten dosavadní vývoj. Děsí mě, že nosím krabice chlebíčků. Děsí mě i to, jak jsem divná a komu obvykle vyhovuje můj druh divnosti. Kdo mu rozumí. Kdo to nepokládá za divnost. Děsí mě, jaký hodnoty jsou pro mě u lidí důležitý. Proto neplatí argument, ty jsi tak mladá. Jde o ten vývoj, kterej směřuje k tomu, že budu s nio vychovávat Eygamovo dítě.

Nemám chuť už nikdy v životě slyšet "Víš, ty jsi taková zvláštní. Zajímavá." Nejsem. A nechci to.

Chci od někoho krabici chlebíčků. Na zkoušku, jestli mě to bude štvát nebo ne. Bez ohledu na to, že nemůžu a nechci, vážně nechci závazně slíbit ani příští týden, natož život, mám svatební depku. Není to absurdní? Mít depku, protože někdo jinej dělá něco, co já zatím udělat nemůžu a ani nechci? Myslím, že to, co mě na tom fascinuje, je něco, co v tom většina lidí vůbec nevidí nebo to tam není.

Mírem ku zdraví

2010-04-03T03:17:00.000+02:00

Inu, pokusila jsem se napsat, jak jsem strašně nad věcí a v klidu, bohužel jsem byla opilá a dozvěděla jsem se, že jsem ještě méně srozumitelná, než je u mě obvyklé. Není divu. Teď jsem pro změnu na noční a docela mi hrabe už asi hodinu, takže srozumitelnost se patrně nekoná ani dnes. (A k čemu ji kdo vlastně potřebuje? Ta slova mohou v ideálním případě jen podnítit nějakou úplně jinou myšlenku, něco, co patří jen čtenáři. Koho ve skutečnosti zajímá vnitřek mojí hlavy? Když něco napíšu jednoznačně, stejně se vždycky vynoří nějaký rýpal, který to - třeba i záměrně - chápe jinak a začne rýt a zpochybňovat a tak dále. Zdravíme zlce, for that matter.)

Zpět k původní myšlence. Jsem v aktivním klidu, soustředěná a kompaktní, poprvé v životě nechávám plynout a na zbytečnosti kašlu, ani se neptám. Stavím na tom, že moje vnímání světa bude subjektivní i navzdory pokusům okolí mi je zobjektivizovat a také na tom, že některé věci vědět nepotřebuju. Mně se můj svět líbí a nevadí, že se třeba odchyluje od standardu tak, že mě lidé mají za surrealistické dílo přírody. Vím, že mně se to mluví, když mám více méně ujasněnou situaci s Violistou, když jsem zamilovaná a je to hezký, ale na druhou stranu mám pocit, že to není ta příčina. (Ani chronologicky to tak nebylo, napřed přišlo moje uklidnění, teprve potom se to nějak uklidnilo i s ním.)

Příčinou, proč nechávám věcem jejich vlastní průběh bez přehnaných zásahů a hysterie, je naopak úplná bezvýchodnost situace na ostatních frontách a částečně vlastně i na té violistické. (Já to totiž pořádně nevím.) Nemám vliv na nic, co dělá kdokoli okolo mě a nemám žaludek na obrovské a promyšlené manipulace. Přitom se ale vlastně v tuhle chvíli zas tak moc neděje. Když se bude dít, ustojím to. Anebo taky ne. Je spousta věcí, ze kterých se můžu hroutit, ale co se změní tím, že se vážně sesypu? Přemýšlet budu pořád, v jednom kuse, jsem tak jednoduše koncipovaná a nepohnu s tím. Nešťastná asi budu taky často. Unavená, určitě. Ale patrně mám dál k té vyhrocenosti a naprostému zoufalství. Není to rezignace, je to smíření.

A další věc, mám pocit, že se přibližuju naprosto meditativnímu stavu, v některých chvílích. Jde to samo, padá to tam a zase se to vrací okruhem zpátky. Na to, kolik mám ve skutečnosti energie a jak moc je roztříštěná a létá všude možně, lze říct, že je to výkon. Chtěla bych to takhle udržet, ale uvidíme, co udělá první větší otřes.

Zvedám se v hudbě, zvedám se tak nějak obecně, nečekám nic a přichází toho hrozně moc. A není to žádné ohromné zjištění, dlouho vím, že takhle nějak může být. Tak teď je.

Creative Breathing

2010-03-25T22:06:00.000+01:00

Jak říkala Zpěvačka ještě napůl v slzách, vtip je v tom, že ty největší změny vyžadují energii a koncentraci. Prvního mám nadbytek a druhý nevím, jak na to první aplikovat. A je to jedno, teď zrovna to jde. Vzdala jsem vizi toho, jak budu lepší, výkonnější a krásnější a blíž dokonalosti, víc profi a nevím co ještě. Jsem jen spokojenější. A myslím, že jsem nějak upevnila ten bod, kdy si člověk všímá relevantních věcí, na které z daného místa dosáhne, nebo je tam přímo má. Na tomhle místě to není zlý, vlastně je to fajn a o moc horší ani nebude. Spoustu věcí neřeším. Protože není proč.

Okolí. Moje. Hm.

Dávám si týden, kdy si to ještě nechám projít hlavou, ale asi ukončím terapii. Mailem, patrně. Ubírá se nikam a zároveň do místa, kde na toho chlapa začnu být normálně sprostá. Ne proto, že se trefuje do bolestivých míst, nýbrž protože ani zdaleka. Nemám ochotu mu dál něco říkat a něco s ním řešit. Vyvinula jsem si k němu lehké opovržení a zbytek je lhostejnost. Asi mi dal všechno, co mi dát mohl a není to málo, ale víc nemůže. Co mu mám asi tak vyprávět, když trvá půl hodiny, než si ujasní, o čem mluvím?

Jak říkala Zpěvačka, a dovedlo ji to k těm slzám, někdo mimo mě umí změnit bod XYprd, ale je to část celku a proto mi vlastně jeden člověk nepomůže, dokud ho do nějakého bodu neumístím. A beztak mě nemůže převrátit, protože je součástí mě, ne já. Kdybych ho milovala, je těch bodů víc, ale není já. Chápu Zpěvačku.

Stav, kdy mám sílu se nechat nést, je přechodný. Jak říkala Zpěvačka už ne v slzách, období změny je okamžik, období na nějaké úrovni plyne. A je to lepší, jen toho člověk přijímá a vnímá čím dál tím víc, což může bolet. A pak může být v slzách. Na tohle mám teorii - nejsem-li příliš sebedestruktivní, nepřipustím si víc, než poberu, a to ani z čirého altruismu. Jak asi můžu někomu pomoct, když jsem sama na dně?

Nicméně ano, vyžaduje to koncentraci, ta vyžaduje energii a já jenom vím, že dobrý. Ubírá se to tam, kam má. Období změny je za mnou a tohle jde. Zajímalo by mě, jak moc s tím souvisí jaro. A jak moc Violista. A jak moc já. A jak moc to tak prostě má být. (Všechny tyhle možnosti tu jsou, heuréka.)

Pěna dní

2010-03-20T03:28:00.002+01:00

"Zoe začíná mít pocit, že ji čeká další zvrhlý víkend. Má ale tušení, že laťka je už teď tak vysoko, že se k ní nemá šanci doškrábat," píšu na FB.

"Jak po tom všem rozeznáváš zvrhlý od nezvrhlýho?" ptá se Exdrahý.

"Jo, bezva otázka," říkám si. Asi mi zůstává smysl pro normálnost (nebudeme se přít o to, co to vlastně je, že ne...), nebo v to aspoň pevně doufám. Bojím se, že o něj přijdu a nevím, proč se toho bojím. Miluju absurdno, miluju návraty do dětství, potřebuju ventil, blabla a blabla...ale poprvé v životě se děsím, že to překračuje nějakou hranici únosnosti. Kam se hrabe zajíc 58.

Myslím, že to trvá a že se doopravdy vzdaluju a možná mě ten smysl pro standard (ne jazzový) opouští. Protože mi většina lidí poslední dobou připadá nebývale mimo, jsou nechápaví a rigidní. Omezení. Tak moc, že jim to člověk prostě nevysvětlí, proč může být vtip úplně cokoli. Uvědomuju si, že je to nejspíš úplně naopak.

Fáze, kdy jsem si smyslem pro úlet a únik připadala zajímavá, je pryč. Nemuset jíst, tak si takhle klidně zůstanu. S tím, čím se živím, to ale jaksi nejde. Kdybych nemusela fungovat ve společnosti, kde sejde na tom, jak člověk působí, kašlu na to a jsem třeba jako Pan W. Takhle je každý návrat náročnější a provádím jej s menší ochotou.

Nejde jen o zázraky, ani o únosy tramvají se svítícími zapalovači. Jde o to vzdalování se do světa, ve kterém pro mě několik lidí je úplně tady a chápe, co sděluju. Ten svět není paralelní, ale téměř kolmý na ten reálný. Je to samozřejmě příjemné. (Pohled - smích. Slovo - nepokračuj - smích.) Vyrovnávat to se zbytkem světa je ale čím dál tím únavnější a zároveň se toho nechci vzdávat.

Já se ale vážně už ničemu nedivím. Ani tomu, že dva blogy, které jsou nejpodobnější mému, vypadají v současné době také dost mimo realitu. Ani té legrační shodě okolností s Pěnou dní.

a ještě jedna věc: Je lidské si protiřečit a proto to taky dělám.

a ještě druhá věc: Nejsem smutná!

Tady a teď, lesson No°2

2010-03-19T00:54:00.000+01:00

Nevěřím na kouzla, zázraky, nadpřirozeno ani na osud. Připouštím jen možnost, že to může fungovat. Nedávno jsem tohle řekla o lapači snů, napůl jako vtip. Dotyčný mi na to odpověděl, "No jo, ženský. Ty prostě vědí moc."

Připouštět všechny možnosti mi v současné době připadá jako ta nejlepší cesta. Neříkat ani ano ani ne. Potvrzuje se mi to pořád dokola. Třeba zrovna teď. Jakmile jsem dospěla k nějakému závěru a "definitivnímu" pohledu na svět, okamžitě je všechno jinak, ale taky možná není. A nemám tím pádem lepší nápad, než ani teď neříkat nic a nekoukat dál než do příští minuty. Protože ani současný stav nemusí být žádnou stálou a neměnnou odpovědí.

Nevím, jestli obrat o 180 stupňů ve chvíli, kdy chce člověk mít za sebou uzavřené dilema, nastává vždycky. Nevím, jestli lapače snů opravdu zachycují sny. Nevím, jestli je zachycují jen pro majitele, nebo i pro kohokoli dalšího, kdo pod nimi spí. Nevím, jestli můžu mít opravdu něco napsáno v dlani, nebo jestli paví pera opravdu nosí smůlu. Ale je tu ta možnost.

on future

2010-03-08T15:08:00.001+01:00

Divnosti s Violistou...jak často se vám stává, že zjistíte, že jste se snažili s někým nebo v sobě dosáhnout něčeho, co už tak dávno je? Že nejde o rozvoj schopností nebo změnu v uvažování, ale prostě o to, použít oči? Zjišťuju pořád, že pro stromy nevidím les.

Nechci od nikoho žádné sliby, ani nic, co by zavánělo závazkem. Co bych s tím v současné situaci asi tak dělala? Nedokázala bych nikomu na světě závazně slíbit, že zítra nebudu někdo jiný, kdo chce něco úplně jiného. Teď to nechci a nechci to celou dobu. A proto to ani nemůžu vyžadovat kvůli svému pocitu bezpečí. Protože to není fér.

Chtěla jsem být sama, sama tak úplně nejsem. Chtěla jsem být sama, abych si šla svou cestou bez ohledu na druhého člověka a tou i jdu a dokud se ty cesty nerozbíhají, je to v pořádku tak, jak to je. Je to v pořádku, když ho mám ráda i tak. Co bude dál, to nevím. Nikdy nevylučuju žádnou možnost.

Zubní kartáčky, nezubní kartáčky. Frekvence nefrekvence. Ňuňu neňuňu. Jsou to kyselé hrozny, nebo jsem vážně na něco přišla? Doufám v možnost B, ale možné je cokoli. Možná je to rezignace.

Y yo qué sé...

2010-02-27T23:54:00.001+01:00

Má cenu se ptát, jak důležitá jsem v něčím životě? Dotyčná osoba je totiž skoro vždycky v úplně jiné fázi vývoje než já. A já nemůžu odhadnout, natož pochopit, co pro tu fázi znamenám. Jen bych si mohla přestat říkat, že je to málo. Jaká je asi šance, že když pro mě je nějak určující skoro každý, ke komu mám jen trochu blízko, zbytek světa to má jinak? A ne, výjimečně nejde pouze o Violistu. Výjimečně sice v první řadě, ale těch řad je několik.

Dneska jsem díky jednomu vtipnému setkání vykopala ultrastarý zasunutý vytěsněný vzpomínky. A překvapilo mě, mimo jiné, když jsem zjistila, že událost, která pro mě byla v minulosti hrozně zásadní, nezapomněl ani ten člověk. Šlo o jeden dost zvláštní rozhovor před pěti nebo šesti lety a vypadlo z něj, že si ho pamatuje naprosto přesně a jasně. A já jen koukala, protože jsem si tehdy nemyslela, že je to nějak podstatné pro kohokoli jiného než pro mě.

Nikdy se možná nedovím, jakou roli hraju v něčím životě. Co znamenám v jeho hlavě. (Kdysi jsem přemýšlela, co asi v čí hlavě dělám. A jestli v něčí hlavě souložím, btw.) Ale asi není moudré předpokládat, že tam vůbec nefiguruju. A to je celý. Nemůžu to určit, protože do hlavy nikomu nevlezu. Nemůžu si ale myslet, že nemám žádný dopad na nic.

Když mi Violista tvrdí, že podstatná jsem, nezbývá mi, než tomu věřit. Jakým způsobem přesně, to bych patrně stejně nepochopila. Možná za patnáct let, až mě opustí žena s dítětem a cestou mi zlomí ruku. Violistovu současnou životní fázi nemám šanci pochopit a když nebudu věřit tomu, co mi říká, můžu se na to rovnou vykašlat. A tuhle možnost zatím nechávám stranou. To je odpověď na otázku, kterou jsem nemínila brát vážně.

Sweet Seventeen

2010-02-26T01:35:00.000+01:00

Mám další výborný nápad, který jsem někomu ukradla. Tentokrát je to Eygam, jehož příspěvek mě nadchnul natolik, že jsem se rozhodla vyjevit světu, proč jsem vlastně ve skutečnosti skvělá. Připouštím sice možnost, že tomu tak není, ale to nemění nic na faktu, že na sobě najdu důvody, proč si to můžu myslet já.

Zde je 17 důvodů, proč jsem ráda zoe

Řeším. Všechno. Občas to může být na škodu, ale vedlejším produktem jsou často docela zajímavé nápady a občas to řešení vede i k řešení.
Ačkoli je mi 21, nečiní mi problém chovat se jako osoba o zhruba 15-16 let mladší a být na to hrdá.
Jsem velmi zvukomalebný člověk.
Skvěle vařím a kupodivu nejsem sama, kdo si to myslí.
Jsem čarodějnice.
Mám spoustu ujetých nápadů - Třeba stát po prokecané noci v šest ráno na Národní třídě, mávat rukama a dělat "frrrrrr" jako holub, nedávno jsem s vážností sobě vlastní vymýšlela příběh o špagetovníku a dokud jsme měli na parapetu sníh, pečovala jsem o malého sněhuláka.
Vymýšlím si slova.
Líbím se mužům, některým ženám, v současné době se zdá, že i své kočce.
Baví mě trávit čas sama, ale nemusím, když nechci.
Jsem sebestředný egomaniak a taky attention whore.
Sdílím úchylný vkus s Eygamem (ano, líbil se mi film, kde kamera hodinu a půl neopustí místnost a řeší se, že jedna z postav je Ježíš), stejně jako svou hrdost na něj.
Mám plán B a nebojím se ho použít.
Jsem s to se přizpůsobit většině lidí i prostředí.
Baví mě začínat projekty, což s sebou sice nese riziko, že je nedokončím...ale pokud náhodou ano, výsledek je obvykle fajn.
Umím k sobě být velmi upřímná.
Až budu velká, chci být ženou v domácnosti.
Spoustě lidí můžu být vrbou či dokonce terapeutem - amatérem. Sobě teda ne, ale to tak nějak vyplývá z popisu práce.

Velmi osobní a zcela nefeministický post o sexualitě

2010-02-17T04:56:00.001+01:00

Předesílám, nejsem feministka, o tohle tu opravdu nejde...

Dneska se mi zdálo o tom, že tančím uprostřed parketu s nádhernou ženskou v tmavě zelených šatech jakousi latinu nebo flamenco. Byl to napůl erotický sen. Vnímám se posledních několik dní mnohem víc jako ženu než jen jako neutrální lidskou bytost, vnímám tak ženy okolo sebe. Všímám si jich i jako sexuálních objektů, víc si jich všímám v umění. Začínám to brát jako něco zcela přirozeného, zajímá mě kolik žen okolo mě to má stejně, tipuju, že víc, než si myslím. Nehledala bych za tím otázku orientace, o tom to patrně vůbec není.

Vím, jak strašně otřepané to je, říká to skoro každá - když si mám vybrat, jestli si prohlédnu ženský nebo mužský akt, je ta volba pokaždé stejná. Radši si prohlédnu nahou babu. (Leda by ženský akt byl špatný a mužský skvělý.) Potvrdila mi to většina známých i kamarádek a vlastně je to takový všeobecný jev...Každopádně je to vážně zajímavý moment. O co jde? O porovnávání postav? To je přece jenom malá část. Esteticky je to zajímavější pohled, ale tam to nekončí. Myslím, že v tom pozorování ostatních žen je něco jako sounáležitost.

Kde jsem slyšela tu teorii o tom, jak ženská duše je kolektivní, zatímco muž má každý svou? Že by nějaká antika nebo třeba Nietzsche? Střílím od boku, ale mělo to dokazovat, že jsou ženy méněcenné, nebo něco v tom smyslu. Vzhledem k tomu, že rovnoprávnost je mi docela jedno, neb já si to zařídit umím, nijak zvlášť mě to neuráží a vlastně mám občas pocit, že z určitého úhlu pohledu to tak je. Jinými slovy je to vlastně jenom větší schopnost empatie. Možná i proto - mimo jiné - mají ženy mezi sebou menší problém s intimním kontaktem. Není to totiž jen otázka fyzické přitažlivosti. (Scéna s polibkem v Hodinách)

A ne, v tomhle ohledu už dávno neřeším, jestli jsem divná nebo ne, když se občas zakoukám i do holky. (Nedávno jsem potkala naprosto odzbrojující zahradní architektku.) Je mi dokonce i jedno, jestli to celé znamená, že jsem bisexuální a automaticky totéž předpokládám o ostatních. Spíš se pozastavuju nad tím, jak mi to vlastně připadá zajímavý, jak velikou hodnotu přikládám(e) své ženskosti. Ta, která mě učí zpívat, mi vyprávěla o žákyni, kterou přinutí přestat kuňkat tak, že jí řekne "Jsi žena!"...a ono to stačí, ta holka to najednou začne dávat. Takovou moc to uvědomění má.

A abych neblábolila bez pointy, mám otázku pro laskavé čtenářky a jsem vlastně zvědavá, zda se dočkám odpovědi. Má pro vás prostý fakt, že jste ženy, taky takový význam? Souhlasíte, že výše zmíněná scéna s polibkem vlastně není tak úplně erotická?

(Jakou ujetost jsem ještě schopná zveřejnit?)

Behind the Looking Glass (or There and Back Again?)

2010-02-13T13:01:00.000+01:00

Myslím, že ta dlouhá zima povede k tomu, že mi narostou tykadýlka a další pár končetin a asi i barevný křídla a až ten kokon opadne úplně, možná už se nebudu muset přesvědčovat v každou chvíli, že je to v pořádku, že vidím realitu skrze clonu. Prostě mi bude jedno. Myslím, že mi není špatně a že se nějak měním a vyvíjím.

Uhnízdím se v nějakém prazvláštním kokonu a obhájím si to. Nenásilně. Hezky zamotaná, obalená, v teple a bezpečí, si můžu namlouvat co chci, aby mi to hezky znělo...a budu se cítit dobře. Uprostřed zimy je potřeba se cítit dobře, být v teple a moc to nepřehánět, moc se neodhalovat. Může se ale stát, že se mě někdo zeptá, jak se věci mají a já budu muset odpovědět. Zámotek okolo mě se začne postupně rozbalovat, až nakonec zůstane taková skleněná bublina, v lepším případě z matného zabarveného skla a v ní já. Protože ten zámotek sestává ze samých interpretací, nerelevantních a abstraktních úvah, dojmů, nevím-jestli-existující-energie a podobně. Přikládám význam jiným věcem, než bych měla z nějakého objektivního hlediska. Je to ale můj prostor, moje kukla, bezpečná. Pro teď.

Je zvláštní trávit záměrně víc času, než mám ve zvyku, sama. Sama doma, sama na ulici v roztomilých čepičkách, sama i mezi lidmi a ne kvůli tomu, že mě odmítají, ale protože já odmítám je. Neumím a nechci to změnit a kokon se zvětšuje. Když není nikdo, kdo by přišel hodně blízko a snažil se mě rozmotat, byť třeba jen z čirého zájmu, nikoli aby mě přivedl zpět k realitě, zůstanu zamotaná. Překroutím si to, vybarvím si černošedo pastelkama a budu tak spokojená. Pro teď.

Nevadí mi začarovaná realita. Stokrát otočená, nahlížená z deseti úhlů zároveň (lze jen v kubismu), počmáraná pastelkama, hezčí, když se zhasne a zapálí se svíčka. K té izolaci a útěkům pomáhá alkohol, to já vím taky. Nevadí mi to, ačkoli jsem si místy vědoma toho kontrastu. Zamženo, zamlženo, zasněženo, rozostřeno, pro teď.

Momenty s Violistou jsou jako z jiného světa, světa bez tíže, kde můžu ohýbat prostor okolo sebe jen silou vůle. Díky němu se zase objevuje hromada věcí, které dlouho spaly, protože neměly proč bdít. Je to zvláštní, spousta malých osobních poprvé, ovšem bez komentáře. Je to možná spíš mnou. Překračuje moje očekávání, ale já asi nečekám nic mimořádného. Je to úplně jednoduché, je to na dosah ruky, nikde nic nepřekáží, jen je to pro teď. Vzbudily se moje smysly, všechny. I ten šestý, sedmý, osmý a sto padesátý. (mezi tím je mezera) Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Prostě je to tak. Pro teď.

Nechci a už ani nepotřebuju tolik pít, v tomto stádiu jsem s to si vytvářet svoje zvenčí neviditelné sklo sama od sebe. Už jsem dost daleko, už jsem dost mimo, už mám sny, kterým rozumím jen já, zato jim ale rozumím dokonale. Neumím to pojmenovat a nepíšu na papír. Až to udělám, pojmenuju všechno, protože papír tak funguje. Už jsem zase vlastně napůl blázen a pustím k sobě jenom Violistu a Nio. Učím se nebát a učím se být pro teď.

Pražský výběr

2010-02-06T10:40:00.000+01:00

Když ono se vlastně vůbec nic neděje. Nebo se děje pořád dokola totéž. Jde jen o to, jestli tomu přikládám nějakou důležitost. Někdy mi připadá zásadnější, že jsem si uvařila kafe, než že jsem zpívala koncert, byla na vernisáži nebo pořádala pařbu u sebe doma. Někdy vyperu, pověsím prádlo a mám pocit, že to je to nejpodstatnější, co jsem celý den dělala. I když pak v práci pohřbím sto padesát obětí útoků a katastrof.
A stejně to funguje s myšlenkami a pocity. Je to jen o tom, čeho si všimnu, co zaznamenám. Podle toho můžu mít pocit, že se mi v té hlavě něco důležitého děje nebo ne. Já vím, že to je naprosto jasná věc, která nepotřebuje komentovat...ale já si jí uvědomila zrovna teď. Měrou všech věcí je člověk, chcete-li.
A proto se učím si vyprazdňovat hlavu při zpěvu. (Můžu mít sopránový rozsah a precizně intonovat, když se vykašlu na to, že mi tuhle někdo řekl, že ne.) Proto se učím kašlat na blbosti a na věci, nad kterými nemám žádnou moc. Nepřikládat jim význam, nechat je, ať si to zařídí jak dokážou. Kde je řečeno, že fakt, že se bojím, co si o mně kdo myslí, mě má zasahovat víc než moje potřeba se moc dlouho nezdržovat na jednom místě?
Čím se řídí to, na co se zrovna zaměřím? ( A proč tady rozvádím takovou pitomost, která je všem jasná?) Jde jen o to umět ovlivnit, co si vyberu, ne? Jediný problém je, že to vyžaduje zhruba stejné úsilí jako cíleně dosáhnout lucidního snění. "Vykašli se na to" dost dobře nefunguje...a přitom by stačilo se to naučit. A to je celý. Vnímat můžu co chci a jak chci...když budu vědět, kde se to vypíná.

Osa a dech

2010-01-29T23:39:00.000+01:00

Mám pár postřehů. Že plynulost je ve výsledku nejlepší cesta. Že všechno, co k ní potřebuju, dávno mám. Že je všechno potřeba prostě jenom koncentrovat do jednoho bodu. Že se možná neznám. Že se jenom nesmím pořád tolik bát.

To napětí, ten stres a vlastně...vlastně i ta bolest. Celý týden se třesu jako osika, mlátím hlavou o zeď a podobně. Uvolním se v momentě, kdy přijde Violista a prostě to jenom vidí. Nic neudělá, jenom to vidí a mně to pomůže. To bylo intermezzo. (Inter mezi něco) To, co navazovalo, by bylo bez Violisty mnohem horší. Když jsem mu to oznámila, napsal ":@)". Co na to říct...

Nasypala jsem pytel své nepříčetnosti na hlavu komukoli, kdo se mi připletl do cesty a měl na to. Nebo možná i těm, co na to neměli. Lidé okolo mě si za poslední týden - patos - vypili každý něco z mého poháru hořkosti. A zdá se, že pochopili, že jim nechci ublížit, že se prostě jen bráním světu.

(Každý se mě bojí, dokud nezjistí, že mám mimikry. Jen mrcha potom jde a zneužije toho. Stalo se tak. Nejsem nebezpečná, ba naopak.)

A pak přišla Zpěvačka a přivedla mě k těm Postřehům. A naučila mě to konečně rozdýchat, doslova. A to je ono. Opravdu naučit a ovládnout lze jen něco, co už beztak umím. Občas člověka nenapadne použít nějakou dovednost jinak. Občas je potřeba Zpěvačka - čarodějnice, která do člověka cvrnkne a ono to jde. Občas je potřeba Violista, který se na člověka podívá a vidí a to je celý. A který v jistém smyslu dává tomuhle člověku naději, že některé věci mohou fungovat i jinak než očekává.

Pořád nevím, čemu za tohle všechno / tyhle všechny vděčím. Teď se nemám dobře, není mi dobře, ale je kolem mě tolik opěrných bodů, že to lze překlenout. A já nechápu, jak si to zasloužím...ale asi zasloužím, jinak by to nedávalo smysl. A ne, pointa nebude.

Zbavte mě svéprávnosti

2010-01-23T08:43:00.005+01:00

Zbavte mě svéprávnosti, budu tak mnohem šťastnější. Bude oficiálně jasné, že se na mě nelze v ničem spolehnout, že nic neslibuju a nemůžete ode mě nic čekat. Neznamená to - jak tuhle říkala nio - žádný nepřímý náznak toho, jak "jsem strašně zajímavá, úžasná, ale holt prostě taková roztržitá". Znamená to přesně tohle. Zbavte mě svéprávnosti, bude oficiálně jasné, za co mě považovat. Za blbku, co si neumí zorganizovat hlavu ani čas nebo peníze, natož potom věci u sebe doma.

Kašlat na moje věčné kecy a hluboké, středně hluboké, nebo úplně povrchní a sobecké úvahy. Nevím totiž, kde jsem nechala klíče a v kolik mám kde být. Zruším lekci zpěvu hodinu před jejím začátkem, protože jsem si to prostě neuvědomila včas, že v současném stavu to nemá cenu. Je možné, že i dorazím, ale v žádném případě nepočítejte s tím, že včas - nenapadne mě kouknout se na jízdní řád. Nemám co na sebe, protože jsem nevyprala a platím hromadu pokut Dopravnímu podniku, protože jsem si zase nekoupila lítačku. Práci zvládám v rámci možností průměrně, ale skoro vždycky přijdu pozdě a ztrácím tím kredit.

A nejsou to zanedbatelné problémy, právě tímhle totiž člověk většinu lidí zklame víc, než že jim třeba lže, což já naopak zpravidla nedělám. Právě tím, že si dotyčný myslí, že se může spolehnout, jenže chyba lávky - zoe zapomněla, že se s ním dohodla na srazu, vrácení půjčeného předmětu či finančního obnosu, etc.

Takže ano, jsem moc příjemná společnost, ráda vás u sebe přivítám, když zkousnete můj bordel. Jsem vcelku vtipná i tvořivá, celkem empatická, dokážu vám poradit, když to nebude moc velké sousto. Často lidi okouzluju a tak dále. Ale tam to končí. Nedá se se mnou trvale koexistovat, protože i když jsem ochotná to udělat, může se stát, že zapomenu, že s vámi nikam jít / pomoct vám / něco udělat nemůžu, nebo se mi z hlavy vypaří i to, že jsem to vlastně slíbila. Nelze se mnou žít, protože nekoupím mlíko, když mi to nepřipomenete a s největší pravděpodobností bude na vás, co bude v našem bytě čisté a co ne. Ne že bych nechtěla, prostě na to zapomenu a vy si časem můžete myslet, že mi na vás třeba vůbec nezáleží.

Zbavte mě svéprávnosti, protože mám pocit, že i když se snažím, nelepší se to. A jak řekl ex-Drahý, není to roztomilé.

Noticing the Moment is the Way

2010-01-22T02:54:00.001+01:00

V momentě jasnozřivosti bych si patrně byla schopná sepsat pár seznamů nepopiratelných pravd na určité téma a uložit si je v telefonu pro přečtení ve chvílích šílenství, jež jsou pochopitelně v nespravedlivé přesile. "Deset důvodů proč se nezačít nenávidět", "Tisíc a jeden argument proti emocionální sebevraždě", "Mé důvody k sebeúctě", "Co jsem si myslela, když jsem zrovna byla moudrá"...nebo tak nějak. Když jsme o tom dneska mluvily s Nio, znělo to jako geniální postup. Posléze jsem si ale uvědomila, že šílenství neporučím a že mám všechna ta moudra dost jasně naformulovaná v hlavě a v kritických momentech je naprosto vědomě ignoruji a někdy mi to činí i potěšení. Potměšilý úsměv školáka, co právě překročil nějaký zákaz. Na co je mi rozum, co ve vypjatých situacích kolabuje?

A kromě toho, opravdu zahazuji svou sebeúctu? Opravdu dělám chybu? V současné situaci možná ne, ale je smutné, že to tak funguje i v případech, kdy zcela nezpochybnitelně páchám atentát sama na sebe, na svou hrdost, na svou sebeúctu i na své beztak lehce chatrné psychické zdraví.

Instruovala jsem Nio, aby mi v určité fázi - pokud do ní dojdu - nakopala prdel. Ona se o to zcela zodpovědně pokusila a výsledkem bylo, že jsem jí musela říct, že děkuju, ale nemám vůbec v úmyslu ji poslechnout. Věděla jsem, že má patrně pravdu, ale nebyla jsem ochotná se podle toho zařídit. Síla momentů je nesrovnatelně větší. A mrzí mě to, myslela jsem si, že tohle opatření stačí. Ale nemá šanci.

Vzhledem k téhle neschopnosti jednat rozumně a naslouchat pudu sebezáchovy svého někdejšího já (to ho tuším ještě mělo) docházím k tomu, že musím vypnout mozek. To, že situaci dokážu rozumně analyzovat, je sice fajn, ale pak už nezvládnu s výsledkem analýzy v praxi pracovat. To je naprosto nadbytečná zátěž, nemluvě o tom, že to je báječná přísada do té směsi výčitek, co se mi tak hezky hromadí do velké slizké koule a až přijde její moment, zaútočí. Nesmím přemýšlet, musím žít z toho, jak geniální je každé dílčí TEĎ a neřešit, co bude v těch příštích. (Alternativní forma terapie, aneb nauč se opravdu fungovat dle myšlenky, kterou vyznáváš a moc dobře víš proč.)

K čemu je mi skvěle rozvinutá schopnost abstraktního uvažování, když pak v reálných podmínkách stejně jednám jako lama? Nemluvě o tom, že to je stejně jenom jeden úhel pohledu. Možná bych byla lama, kdybych ze strachu z budoucích zranění odmítala něco krásného, jen proto, že to není přesně podle mojí režie. Moje trpělivost by mohla být nekonečná, kdybych to brala jako sérii jednotlivých teď.

Když mě něco obohacuje, inspiruje a mění, vyrovná se to tomu, že mě to nakonec může zklamat nebo poranit? Když mám na výběr mezi naprosto bezpečným konstantním prázdnem a poněkud riskantní občasnou spokojeností, mám se spíš bát, nebo do toho jít? A pak ta věc s tím porozuměním - když se blíží dokonalosti, může to přebít fakt, že všechno ostatní se blíží průseru?

Klinická vs. informačně teoretická smrt

2010-01-17T02:39:00.001+01:00

Nakonec se mi podařilo dospět na úroveň neřešící, jen s lokálními záchvaty, jež však nikdy nepřesáhnou únosnou míru. Nakonec se mi podařilo nic nečekat, když se mi nic neslibuje. Nakonec mi ten chuchvalec sice není úplně jedno, ale v zásadě mi nebrání ve fungování a nezaclání ve výhledu na jiné věci. Na věci, co možná mají nějaký význam nebo přínos.

A ano, roste tím můj již dost silný cynismus. A ne, nevadí mi to ani u mě, ani u někoho jiného, jako dřív. Pryč jsou časy, kdy jsem si vážila svojí naivity. Teď ji uznávám, chápu, obdivuju, ale v žádném případě nechci. A nechci ani křehkost, nechci být nijak zvlášť concerned, pokud zrovna nejde o něco podstatného, co by mě třeba přesahovalo. Cynismus dávno nezavrhuju. Naopak jsem s ním spokojená, a to i přes veškerou zbabělost, z níž vychází.

Terapeut tvrdí, že jsem se změnila, ačkoli to možná nepozoruju moc výrazně. Přemýšlím jinak. Možná mám otevřenější oči. A mám sílu si těch věcí všímat. Ale nebudu overly concerned.

K tomu "nakonec". Nebyl konec, nemůže tím pádem být ani "nakonec". Je to tedy jen takové symbolické, malé osobní "nakonec". Konec jedné fáze (bez vyloučení dalších), přinejmenším. Když si ho stanovím, bude se mi líp žít ve stále, ačkoli relativně pomalu se odvíjejícím příběhu. A vzhledem k možnosti definitivní smrti chuchvalce vyšuměním, zapomněním či rozpliznutím to není hloupé rozhodnutí.

Jsem na sebe hrdá, ale možná to přejde.

(není ani) koudel zamotaných nití

2010-01-13T01:10:00.001+01:00

Měla jsem řešení. Pak jsem ho ztratila. Vím mnohem víc než potřebuju vědět a jen polovině těch informací jsem s to vážně porozumět. Vím, co cítím a radost z toho nemám. Je jedno, že to vím. Jsem vykulená a zjišťuju o sobě hodně překvapivé věci. To, co je, se těžko definuje a stejně vlastně vím, jak to je. Sere mě nejistota. A jo, je to nějakým způsobem fajn. Nějakým způsobem je to vlastně strašně moc fajn. Nějakým způsobem.

Dokážu poradit skoro každému s jeho vztahy a většinou dobře, pokud nejsou vážně extrémně komplikované a mám dokonalou informaci. Sama sobě ne, sama ve svých věcech se nevyznám. Jsem patrně ještě nadlouho odsouzena k podivným motancům a chuchvalcům vztahů s psychopaty, protože v ničem normálním nedokážu existovat moc dlouho. Nebo nikdo normální nedokáže existovat ve vztahu se mnou.

Theeneed možná říká, že jsem silná. Ale fakt je ten, že jsem silná jen potenciálně. Vím, co bych udělat měla. A zkusila jsem to, jenže jsem se zasekla v polovině, až nakonec možnost východiska plánovaným způsobem zmizela.

Takže mám zase další chuchvalec a jediný způsob je, užít si ho tak, jak je. The only way out is through. To zase napsala e*v a v tuto chvíli už je to naprostá pravda.

Je to tak divný, že se to nedá pojmenovat. A já nemám černé svědomí, udělala jsem vše pro to, aby nebylo.

Possibly Maybe

2010-01-08T01:57:00.003+01:00

Možná jsem srab. Možná jsem tvrdohlavá. Možná jsem zmatená. Možná si lžu. A možná jsem normálně zamilovaná a nechci si to přiznat.
Dokud to bylo pořádně komplikovaný a strašně vadilo, že se to týká i Té, která se mnou měla bydlet, bylo jedno jak to vlastně mám. Teď už to jedno není. Teď nemusím, ale chci si udělat jasno, co to s tím Violistou teda je. Já vím, na čem jsme se domluvili - že se "nebudeme zamotávat". A měla jsem za to, že je to tak ideální a hlavně že je mi jasný, co to znamená. Že jsme v tom naprosto zajedno. Ale.
Je to alibismus. Je to nestabilní. Je to divný, protože lidé, co se nezamotávají, se chovají trochu jinak. A nevím, jestli se to jako ruší opileckými esemeskami o tom, jak na sebe teda myslíme, nebo tím, že jsem tam šla na tři hodiny vážně jenom přespat a nic jiného, přičemž nám to ani jednomu nepřipadalo divný...
Ne, nemám jasno a ne, nerozumím si a ne, nemyslím si, že se to v dohledné době změní. Je jedno pro a milion proti a stejně se skoro bojím, že to pro převažuje a porušuje tak veškeré platné fyzikální zákony. (Therefore it's made of wood, it's a witch, burn it, burn it...i když tam byl ten váhovej poměr opačně, že...tyhle asociace...) A nebo na tom jediném důvodu, proč ano, záleží víc než na tom ostatním, má větší váhu, resp. hmotnost....a já blábolim z cesty. A moc dobře vim proč.
Ráda bych byla víc v kontaktu se svými emocemi. Ale nejsem. Ráda bych se v sobě vyznala. Ale nevyznám.
Je to tak častý jev, prostě dokud je co řešit a je všechno komplikované a jsou problémy navíc, nebudu si všímat toho základního problému. Ten se vynoří, až když opadne ten marast okolo. A já ten problém usilovně popírám. Když se ho bojím.
A já se bojím. Bojím se tomu věřit. Bojím se věřit čemukoli. Bojím se si přiznat, že něco cítím. Bojím se znova zklamat. Bojím se a jsem tím strachem tak paralyzovaná, že to raději vyháním z hlavy a nechávám to být a jen čekám co bude dál a nechávám to na Violistovi, který se však dle mých soukromých propočtů bojí úplně stejně. Skoro si myslím, že je to spíš o tomhle než o tom, že ho to nezajímá.
K. mě včera (obrazně) popadl za flígr a řekl mi, ať se opovážím Violistovi ublížit. Přemýšlím, co to vypovídá o Violistovi. K. ho přece zná...
Ne, vůbec mě to nezajímá. Je to jenom takový hezký.
A ano, já jsem tu ten chlap. A Violista je ta ženská. A je vtipný, jak přemýšlím nad různými metaforami na jiné věci a dělám svá klasická intelektuální cvičení, když hledám širší souvislosti v ostatních částech svého života a světa a vesmíru a toho všeho...místo abych se do sebe teda koukla a řekla si, jak to je. Co mi to udělá? Nevim. Ale koukat se neodvažuju.
A to je naposled co o tom veřejně píšu takhle otevřeně.

I já chci svůj projekt

2010-01-04T12:07:00.001+01:00

Když to dělaj všichni, chci to taky dělat. Je sice možný, že to dělat přestanu, ale zkusit se to musí. Vážení a milí, zouin nikoli fotografický, nýbrž verbální projekt na celý rok najdete zde.
Přeji příjemnou zábavu, stručnou, věcnou, výstižnou!

2009 in songs

2010-01-02T20:12:00.000+01:00

Nápad jsem ukradla odtud.
Chce se mi taky bilancovat, ale ne nějak výpravně, takže mi to připadá jako výbornej nápad. Za každý měsíc charakteristická hudba. Prosím:

LEDEN
Lambert, Hendricks & Ross - Twisted
Avishai Cohen Trio – Variations in G Minor
Bobby Hebb, Boney M. – Sunny
Maraca – I Rise
+
With Malice Toward None & Docela všední, obyčejný den (modří vědí proč :) )
ÚNOR
Dan Bárta – Vlčák, Dech
Nina Simone – Feeling Good
J.A.R. - Superpéro
BŘEZEN
The Dave Brubeck Quartet – Take Five
Camille – 123
The Andrews Sisters – Straighten Up And Fly Right
DUBEN
Aziza Mustafa Zadeh – Nature Boy
Billie Holiday – Love Me Or Leave Me
Sarah Vaughan – When Sunny Gets Blue
KVĚTĚN
Charlie Parker a asi milion interpretů - Donna Lee
Erykah Badu – In Love With You
New York Voices -Love You Madly
ČERVEN
DVA – Dua Dua
Abbey Lincoln - When Malindy Sings
Bobby McFerrin & Voicestra – Circlesong Three
Medeski, Martin and Wood – Orbits
ČERVENEC
Paolo Fresu & Uri Caine – Blood Money
Polar Bear - Tay
Hair - Walking In Space
Nerez – Černá voda
+
Si Veriash La Rana, Eurythmics - Sweet Dreams, Vltava - Zajíc a koza s Brécama
SRPEN
Leonard Cohen - Take This Longing, Marianne, Famous Blue Raincoat...
John Coltrane - Moment's Notice
Jablkoň - Nesmělá
ZÁŘÍ
Beirut – Nantes
Nerez – Kočičí hlavy
Medeski, Martin and Wood – Uncle Chubb
ŘÍJEN
Chris Potter – Train
Erykah Badu – Orange Moon
LISTOPAD
Dave Holland – Vicissitudes
Iva Bittová – Divná Slečinka
Jamiroquai – Blow Your Mind
PROSINEC
Brecker Brothers - Some Skunk Funk
Dave Holland Big Band - Monterey Suite I: Bring It On

No...a jak jste to jako měli vy, hm?

bad, wicked zoe

2009-12-25T23:08:00.000+01:00

Život se mi asi snaží naznačit, jak hrozně je všechno relativní. Nemám nárok kohokoli za něco soudit, protože provádím blbosti a nelituju jich a mám chuť je zopakovat. I když se nutím udělat opak. A je to téměř totéž, co mě před nedávnem vytočilo do vrtulky, v bledě modrém. Nebo vlastně není. Nebo nevim. (Musím přestat hledat paralely.)
Ale píšu si za uši, opovaž se kohokoli soudit. Může se stát, že se chvíli na to ocitneš v téže situaci a budeš volit úplně stejně, byť patrně z jiného důvodu.
Zmatená jsem jak lesní včela, ale zároveň jsem hrozně zvědavá, co se bude dít. A nevím, co cítím a jestli je všechno tak jednoznačný, jak já to prezentuju. Nesmím přemýšlet. Nesmím se snažit zjišťovat, jak se věci přesně mají. Nesmím se obhajovat. Nesmím toho tolik, že to všechno chci udělat a cítit se jako mrcha všech mrch. Anebo ani to ne, jen k tomu přistoupit z té racionální stránky...kušuj, zoe!!!
Odstupem času věci mění barvu, obklopuje je mlha. Paměť je selektivní a fantazie zaplní mezery. Tím je celý problém zajímavější. Nebudu zjišťovat, jak moc se to celý odklání od reality.
Nio mi klasicky naprosto přesně vysvětlila co si myslim a co chci a proč co dělám...a já se zkusím držet toho co si myslí, že bych si měla myslet...hm, v případě zájmu nakreslim graf s tím, co si kdo myslí.
(Ta která mě učila hrát na piano je důležitá a já si to budu uvědomovat a nezačnu si vůbec nic, cokoli, s chlápkem, který ji nechtěl, protože jsem hodná zoe.)
Budu myslet na dětský pokojíček v jeho bytě. To by mě mohlo odradit vcelku spolehlivě.

bloody responsibility

2009-12-21T02:54:00.000+01:00

Strašně nesnáším rozhodnutí a volby. Nesnáším roztínání uzlů. Jsem zoufalá ze Situací, pokud zahrnují nutnost si vybrat.
Teď si musím vybrat co bude dál, ať už v dlouhodobém nebo krátkodobém časovém rámci.
Nechci si vybírat, protože hrozí, že si zase vyberu špatně. Intuice je moc fajn, moje ke všemu funguje dokonale...ale zrovna teď mlčí. To znamená, že neexistuje správná odpověď a já to musím prostě risknout. Znám pro, znám proti, znám ty kecy okolo a je mi jasná spousta věcí. Taková spousta, že mě to samotnou překvapuje.
Jsem unavená, a to natolik, že bych celou Situaci zmrazila a nechala jakákoli rozhodnutí na později. Jedna ze základních pouček o lidech s depresí je, že by jim okolí mělo zabránit v tom, aby dělali nějaká větší rozhodnutí, která by mohla mít následky do budoucna.
Když se obávám osudových následků své volby v obchodě před regálem s těstovinami nebo džusem, jak můžu mít dobrý pocit teď?
Proč to končí u debaty o pokrytectví, absolutní morálce a kulturní podmíněnosti monogamie místo toho, abych se znova opila s polskejma jazzmanama? Asi proto, že mě z toho celý den bolela hlava.
(Trochu se bojím, že už mám zase moc témat a málo času. Snažím se to nacpat do jednoho postu a výsledek je nepřehledný.)
Takže od začátku. Mám Situaci. Mohla bych to vyřešit jednoduše - všechno utnout, hodit za hlavu a zapomenout na to. Jsem to ale já. Motá se mi do toho morálka, city, hrozně moc hodnot, vlastní výčitky, ukřivděnost, bolest, hořkost, vztek, únava, a myšlenky. Spousta myšlenek. Motýlí efekt. Cítím potřebu pochopit co přesně se stalo a proč. Zároveň se to vymyká mému chápání. A něco mi říká, že to klasicky řeším víc než bych musela, s ohledem na to, jak moc se tím asi zabývá kdokoli jiný než já. Paralyzuje mě to. A nedokážu najít odpověď. Jenom jednu, a to odložit to na neurčito, tedy útěk. Teď nic řešit nebudu.
Nebudu si vybírat, ačkoli musím, spíš kvůli sobě. Nikdo jiný to totiž nemá za aktuální problém. Ale já si přece můžu dělat s plánováním řešení jednotlivostí co chci, takže je to v pohodě. Teď nad tím nebudu ani přemýšlet. A nákupy za sebe asi nechám řešit někoho jiného, on mi ty těstoviny vybere líp. (Teď mi došlo, že mi pomáhá nenakupovat sama! Stačí vždycky vzít doprovod, zdravím Eygama.)
Vyřešte mi někdo prosím hlavu. Vyndejte mi z ní mozek, proveďte nezbytné úpravy a pokud to uznáte za vhodné, tak ho tam vraťte. Když ne, taky dobře.
Mám po krk snahy něco vykoumat, někam dojít, povznést se, smířit se a doufat v happy end. Pokaždý mi ten záměr někdo překazí. Nebo to udělám já sama. Nejlépe nějakou skepsí - zbořím všechno, co se mi podařilo postavit s tím, že to přeháním a wertheruju. A můžu začít znova.
Mám po krk toho muset zavírat oči, abych neviděla, co se děje doopravdy. Co znamená to, co mi lidi říkají. Je lepší věřit té hezčí variantě a nepřipustit si, jak to je. Příjemnější, opak totiž nic nepřináší.
Jsem čarodějnice a pořád dokola se mi to potvrzuje. A jednou to přijmu a nějak s tím naložím. Opsat to jde slovy "jsi chytrá a všímáš si"...ale nezní to tak dobře. A je to moc dlouhý. Náhody nejsou, ale ani osud ne. Co s tím mám dělat, když mám k Bohu stejný vztah jako k pánovi v tramvaji? (Nevidím důvod zpochybňovat jeho existenci, ale ani důvod od něj něco chtít, něco mu dávat, nebo se mu zodpovídat. A je mi jedno, jaký je smysl jeho existence.)
Zasraná zodpovědnost.

musím přestat

2009-12-06T20:21:00.000+01:00

Hledat paralely ve všem co si kde přečtu. Vytvářet další a další metafory, byť funkční, originální a přesné. Analyzovat. Kontrolovat všechno co dělám, říkám, píšu, jak se chovám. Ptát se. Být nervní, když něco nebo někdo nefunguje podle mě a já to nemůžu ovlivnit. Pojmenovávat jeden a tentýž problém deseti jmény a věřit, že problémů je vážně deset. Identifikovat se s ostatními lidmi, s postavami v knihách, ve filmech. S tím patosem. Lhát si. Přehánět to s upřímností k sobě nebo ke komukoli. Řešit debilní poznámky ostatních lidí. Lpět na dokonalosti a zároveň se jí vzdalovat. S těmi přehnanými scénáři. Spát s cizími lidmi. Pít. S tou neschopností být spokojená. S úvahami vzdálenými od jakékoli reality. Hroutit se z toho, že mě někdo nechápe tak, jak si to představuju. Ujišťovat se, že nejsem loser tím, že se nechám obletovat zoufalci. Prudit. Vyžadovat neustálé utěšování, ubezpečování, rady, potvrzení. Číst mezi řádky. Přikládat větší význam mezilidskému porozumění a shodě, než tam ve skutečnosti je. Ohromovat, okouzlovat, záměrně vytvářet cizí komplexy, abych se zbavila těch svých. Se svou pošahaností. S obsesemi. Pít tolik kafe. Štěpit se na milion lidí. Možná i psát sem.

post navlas podobný ostatním

2009-12-02T02:43:00.000+01:00

Znáte dobrovolnou nespavost? Je to stav, kdy cokoli jiného než spánek dává smysl. Kdy se najde spousta naprosto neužitečných věcí, co se dá dělat, protože na práci se nesoustředím. Mám notebook na klíně a v něm soubor s překladem, který se mi pro dnešek povedlo pouze otevřít. Vypila jsem tři kafe, vykouřila pět cigaret, uvařila kočičce tresku, poslouchám čtvrtý album, viděla jsem druhou půlku druhé série Scrubs, psala jsem si s pěti lidmi, píšu sem...ten překlad nespěchá, ale je to dobrá záminka k nespání. Na druhé půlce obří postele mi leží Siddhártha od Hesseho, trošku si myslím, že na něj taky dojde.

Tahle zvůle. Potřebuju někoho, kdo mi bude říkat, že tohle nesmím dělat. Někoho, kdo mi zakáže se chovat nevhodně, chodit pozdě a spát napříč postelí, protože normální lidi spí podélně. Normální lidi snídají, obědvají a večeří. Čtou knihy a sportují. Nejezdí načerno, nekoušou si nehty a píšou si rozpočet, aby jim vyšly peníze.

Nevidím smysl ve spánku, když jsem tak prázdná, že mě nemá co unavit. Když jsem nic neudělala, takže mě nemá co unavit. Když jsem spící stejná jako za bdělosti. Ráno jsem si několikrát myla obličej studenou vodou, abych se probrala a začala patřit do toho reálného světa. Abych začala vnímat tu zimu.

Venku pršelo a prší. Na Andělu byl tentokrát jiný veterinář, kterému zjevně nepřipadají kočky jako protivná stvoření a choval se příjemně.

Už nic necítím. Teda ano, znechucení sebou a úzkost, když v Tesku napřed nevím, co chci koupit a potom to nemůžu najít. Překročila jsem hranici, za kterou už není možný brečet. To je asi dobře, protože v tom Tesku bych se asi byla rozbrečela. A pak v tramvaji a taky včera, když jsem viděla to dvouletý dítě hladit pouličního kocoura. Je mi docela jedno většina věcí kolem mě. Není mi jedno aspoň skutečnost, že to tak je, to bych o tom nepotřebovala psát.

Chci být člověk, co vnímá svoje emoce, a to jako informaci, nikoli jako další důvod k pohrdání sebou. Chci psát na blog veselé historky ze života novinářky a z hudebního dění. Nebo přínosná a inspirativní zamyšlení nad nějakým závažným problémem. (Třeba ty minarety ve Švýcarsku, to je nářez, co?) A místo toho fňukám a ta úroveň klesá fakt rapidně, ani se neobtěžuju to balit do jinotajů, poezie a bajek. Zajímalo by mě, proč pořád rozšiřuju sortiment toho, co chci, místo abych se přiblížila tomu, že něco z toho budu mít. Pořiďte mi prosím toho hlídače, co mě donutí fungovat normálně.

pozitivní mám tak akorát nález na kotěti

2009-11-28T03:52:00.000+01:00

...pravila dnes zoe. S tou stabilitou je to těžký. Potřebuju k ní hrozně moc různých dílčích věcí. Mám hromadu malých obsesí - náušnice, lampiony, focení kytek, krávy, fialovou, kočky, sýry, procházky domů z práce neobvyklými trasami, hledání hrozně přesných a výstižných metafor (Koho by zajímalo, proč jsem Somálsko, klidně se může zleptat.), hry se slovy, hrooozně nenápadný zpívání na ulici, a interní vtipy ... všechny té stabilitě pomáhají. A pak je hromada velkých věcí a lidí. Hudba, práce, trocha pravidelnosti a že něco funguje spolehlivě. Všechno to potřebuju, protože mě to drží při zdravém rozumu. V rámci možností. A když něco z toho selže, je to ohrožující. Externality mě udržují pohromadě.

Já sama o sobě pohromadě nedržím a když jde něco úplně mimo plán, dokážu v poslední době improvizovat jen chvíli a pak se rozsypu. To se stalo dneska. A byl tu pro mě Zlc. Hodinu nebo dvě mě verbálně kopal do zadku po icq, protože jsem ho zasypala takovou horou stížností a nesmyslů, že bych si sama nafackovala. Chtěl jednu pozitivní věc a já nedokázala nic jinýho, než ho střídavě posílat do háje a být sarkastická. Na pozitivní věc jsem přišla až po půlnoci a musela mu o tom napsat zprávu. A pak dlouho přemýšlet o tom, proč je to takhle, ač na to neexistuje odpověď.

Ne, neznám nikoho, kdo by investoval do své celistvosti a růstu tolik energie jako já. Investuju ji od té doby, co jsem se rozsypala tolik, že jsem už nedělala vůbec nic zvláštního, jen jsem uspořádala výtvarný večer a vařila obědy pro nio, ale už jsem nedokázala reagovat nijak vášnivě. Jen ležet a nechat se od nio hladit po vlasech. Protože to byla a je nouze nejvyšší. Od té chvíle dělám všechny ty Kroky. A dneska, když jsem se vrátila od veterináře s nešťastnou məxou, další její chorobou a úplně prázdnou peněženkou, se veškerá ta energie na docela dlouhou chvíli ztratila a já se rozsypala a pořád ještě se slepuju, abych byla aspoň tam, kde předtím. Tam, kde jsem měla vůli se z toho prostě neposrat.

Mám chuť to vzdát, ale zalézt pod postel nepomůže a když půjdu po ulici s bílou vlajkou, tak se to taky nepovede. Nenapadá mě způsob jak to vzdát. Nevím, jak se to vzdává. Takže ačkoli nemám chuť navazovat, nic jiného mi nezbývá. A připadá mi hrozně frustrující trávit tolik času jenom tím, že se budu snažit držet pohromadě. Že se budu o cokoli snažit. Že se budu těšit, až budu konečně moct aspoň brečet.

Předsevzetí možná nefungujou, ale jedno bych měla a i kdybych neměla žádný jiný dodržet, tohle je důležitý. Dokud se nedostanu do stavu 0, nedám se dohromady s nikým. Důvodů je hrozně moc. Nebudu zneužívat toho, jak je to jednoduchý, prostě se budu soustředit na hledání svý stability. Pevnýho bodu. Whatever.

Stabilně jsem akorát labilní. Stabilně jsem Wertherová a je to tak strašně vyčerpávající. Vyčerpávající je představa budoucnosti, ačkoli se na ni těšim. Vyčerpávající je nemít hlavu, kterou vám dodají ve stavu +10 nebo aspoň 0, ale -10. Je to přinejmenším nespravedlivý.

Ráda bych to zaobalila do nějaký poezie, ale jsem tak rozsypaná, že na to nemám. How lame.

witch with a turtle on her shoulder

2009-11-24T01:04:00.000+01:00

Říkám si, jsou lidi, co mají v mém věku děti a platěj hypotéku. Netvrdím, že to v tomhle věku schvaluju, vlastně vůbec ne - ale přemýšlím, proč pořád tolik přemýšlím, když bych mohla dělat něco užitečnějšího pro lidstvo než pihňat se v sobě jako patnáctiletá emařka.

Ne, nerozumím si, ale kdo si rozumí? V ničem se nevyznám a o všem pochybuju, ale kdo se vyzná a je si jistý? Vyčítám si blbosti, ale kdo tvrdí, že ne, vyčítá si je dodnes. Lezu si na nervy, ale komu nelezu na nervy, je svatý. A tak dále, pořád dokola.

Moje IPA-kočka məxa si nerozumí s mou orchideou phalaenopsis a já vím, kdo z nich dvou jejich střet patrně nepřežije. (Před chvílí jsem ji vyhodila z květináče a už ji zase onípává, məxa jedna.) Zbavila jsem se kvůli kočce hluboce milovaného, žel, jedovatého oleandru. Je mi to jedno. Tahle volba byla jasná a možná jsou úplně stejně jasné i ty ostatní a já to prostě nevidím.

Příliš vysoký stupeň entropie v mojí hlavě, možná kvůli němu se nedokážu přestat chovat jako mladá Wertherová. Příliš vysoký stupeň neurčitosti, možná proto si nedokážu vybrat. (Je to pravděpodobnější než vysvětlení, že je to mým znamením v horoskopu.) Příliš všeho, možná proto úplně všechno.

Překvapuje mě, že moje okruhy jsou čím dál tím kratší, nebo se po nich pohybuju rychleji. Ve fázi "je mi to jedno, jen mě sere můj vlastní patos" jsem byla naposled docela nedávno. Kočka má packu na touchpadu, zadek na mém rameni, přede a napjatě sleduje jak mi bliká kurzor. Taky už nemá zánět v tlamičce a žere granule. Taky smysluplná náplň života.

pila jsem, ale ne moc

2009-11-15T01:52:00.001+01:00

No tak jsem v tom okamžiku, který jsem samozřejmě čekala, ale připadal mi vzdálený a nereálný. Ten okamžik, kdy budou radikální změny dokonány a bude nula na stopkách, půda připravená pro ty dlouhodobé změny, podmínky ke skutečné práci na skutečných věcech...
Mám kočku, nový byt, plný úvazek, terapii, jakýsi čas a stále ještě odhodlání i možnosti. Ale už teď pociťuju, jak mi na paty šlape ta každodennost a nebezpečí, že se zanořím do bahna, vytvořím další alter-ego pro terapii a zbytek, to důležitý, actually, zůstane tam, kde to je.

Měla jsem pocit, že se blíží hibernace, ale ta terapie je tak silný prvek, že mi to prostě nedovolí. Pořád přemýšlím a mám témata týdne. Tím, jak se věci zabíhají, se vracím ke skutečné podstatě problému. Když všechno podléhá změně, je těžké pracovat s tím stálým, co jsem chtěla měnit a léčit - nevidím to přes ty přesuny a střihy a další chaos na obzoru.

Teď to teprve začíná bejt skutečný. Jsem prakticky na nule a musím se snažit se z ní pohnout do kladnejch.

Včera v noci jsem nemohla spát, atakovala mě smršť myšlenek. Chvíli jsem psala, ale bylo to tak syrový a zmatený, že jsem nedokázala nic konsistentního vyplodit. Tak jsem vytáhla áčtyřku a začala na ni psát ty útržky svým drobným písmem. Obrázky, výkřiky, nerozvinuté myšlenky. Chtěla jsem shrnout problém a vzhledem k tomu, že jeho základem je vysoký stupeň entropie a neurčitosti v mojí hlavě, nešlo to jinak. Ten papír jsem tím svým písmem pokryla a začala kroužkovat, podtrhávat a rámečkovat klíčová slova ve větách a obrázcích. Yay for graphic expression. Asi si ten papír vezmu s sebou jako tahák. Vytváří organismus.

Aby to nebylo nekonkrétní, tady jsou ta zakroužkovaná a orámečkovaná slova a spojení:

TOHLE VŠECHNO SOUVISÍ

věčná pochybnost
strach
patos vs. cynismus
to plno! vs. to prázdno!
tady a teď byla krásná myšlenka
beznaděj
define yourself
reál souvisí (Intelektuál a Umělec jsou okna)
Kdy se mě tohle přestává týkat?
TO
zodpovědnost
vina
potřeba
cesta... O RLY? ...~~cesta~~
mozek: tady se chci zavřít vs. srdce: open up to it

PÁTEK. 13. LISTOPADU. CO DODAT?

Doporučuju zdánlivě zmateně počmárat áčtyřku, když to přijde. Někam to vede, tušim. Not to worry, já se v tom svým způsobem orientuju. Místy ne, ale kdyby to tak nebylo, jsem ok.

Bojim se toho momentu závislosti na terapeutovi, o kterém mluvil, pokud nastane. Možná ale nejsem ten případ. Nerozumim tomu.

Analyzuju. Řešim. A ano, jenom sebe a téměř výhradně zevnitř a pateticky. Bohužel historky nespadaj do toho, co se mi sem chce psát, je mi líto ta nečtivost pro mnohé. Ale ne moc. A to je všechno.

new place / same horizon

2009-11-12T20:38:00.001+01:00

Všechno je nové, všichni jsme vzorní, jsme jako Friends nebo postavy v HIMYM a já píšu dopisy pro svá sub-ega a dělám terapii nio i ostatním potřebným, občas i přes icq. Můj talent je nezpochybnitelný. A mám novou kočku Muchu. Tak by se dal shrnout vývoj situace za poslední dva týdny.

Je skvělé dělat obrovské objevy. Uvědomovat si svou jedinečnost. Je skvělé být postava z amerického seriálu. Je skvělé se adaptovat. Je skvělé mít něco konkrétního na práci. Je skvělé počítat se spoustou lidí, kteří přijdou, když je potřebuju. Je skvělé konečně vidět, proč bych měla být sama. Umět si to užít. Je skvělé nemít místo spolubydlících teroristy. Je skvělé mít obrovskou postel. Práci a koníčky. Jít dopředu. A tak.

Tím víc jako debil si připadám, když na otázku „jak je?“ odpovídám pokrčením ramen a zpruzelým pohledem. Objektivně je skvěle. Jak mi je ve mně je další věc. Mít objektivní příčinu k divným pocitům má nesporné výhody. Měla bych si něco způsobit.

Objevila jsem sebedestruktivní organelu v buňce, která představuje mou duši. Nevím, kde se tam vzala, ale je tam. Zjistila jsem, že nejsem dospělá. Pochopila jsem spoustu základních principů psychoterapie, alespoň z hlediska klienta.

Je příjemné žít s bsk a želvovinovou kočičkou Muchou. Je těžké nemít pocit, že pro nio nedělám dost. Je fajn existovat v něčem normálním, jen by to chtělo zničit ty obavy z budoucnosti. Obavy ze sebe.

Která droga dělá optimismus, pomáhá klidně spát a odstraňuje tyhle iracionální smutky? Já vim, já vim, na to nemusím být lékař. Je v pořádku, když nechci polykat antidepresiva a myslím si, že existuje cesta, kterou to zvládnu, ač je to ta těžší? Nebo je to blbost, je to podmíněno jen a jedině fyziologicky a nazdar?

Odstranily by moje zmatení? Zjistila bych, kdo jsem? Dospěla bych? Nebo bych byla prostě jen klidnější a spokojenější?

Opět se moje problémy prolínají s e*vinými. A ten zásadní je, že moc přemýšlím.

ryba v matrixu

2009-10-24T07:46:00.000+02:00

Nevim, co mám dělat. Objektivní a pravdivou odpověď nebo návod na to neznám a pochybuju, že existuje. Dějou se věci, který se dít nemaj, a je smutný, že se často nemalou měrou zasazuju o to, aby se děly. Občas je i normálně bohapustě způsobim. O hranici mezi zenovým nadhledem a absolutní letargií si můžeme povídat, to jistě. Ale k čemu to je, o těchhle věcech si povídat, když to není s tím správným člověkem?

Vůbec nijak mi nemasíruje ego to, že mě má rád někdo, komu to nikdy nedokážu vrátit (a ne, ani nechci). Nepotřebuju to ke svýmu sebevědomí. Nepřipadám si tím o nic zajímavější, ani se nestylizuju do role úchvatné femme fatale. (Femmes fatales bejvaj do jedný pošahaný chudinky, co nevěděj co chtěj, ověřeno.) Celej tenhle stav vede jen k naprostýmu pokažení celý komunikace z mojí strany, protože to nepustim z hlavy a neumim na to přestat brát ohled. A můžu si stokrát opakovat, že za to nemůžu. Ale s tím pocitem viny a zodpovědnosti neudělám nic.

Mám pocit, že můžu dokázat, aby byl nejen jeden konkrétní, ale i libovolný, náhodně zvolený jedinec šťastnější než dosud. Mojí zásluhoua snahou. Je to blbost a nese to s sebou pocit frustrace, když to nevyjde. Když udělám něco, co někomu může ublížit, nese to s sebou výčitky a ty jsou ještě nepříjemnější, když mu to neublíží. Připadám si pak jako flagelant, kterej trvá na tom, že si zaslouží trpět. Ano, řešením je vypustit výčitky a pocit zodpovědnosti za cizí štěstí. A jak?

Pocit zodpovědnosti mě štve. Pocit viny, neutuchající a všudypřítomnej, den ode dne se stupňující mě sere. Někdy mám pocit, že hledám jeho původ až ex-post, k něčemu ho přiřadim, ale že tam je ve skutečnosti, hm, defaultně. Nejlepší je opravdu něco provést, pak je aspoň docela racionální. Ale proč ho mám, i když se nic neděje? Proč si vyčítám i věci, co se občas přihoděj každýmu?

A ne, nejsem žádná strašně hodná Matka Tereza, která chce mít čistou duši a nehřešit. Nechci, aby to tak vyznívalo. Chci moct přijít o pět minut pozdě do práce a nemít pocit, že jsem nezodpovědná a líná a že si toho všichni všimli a jakmile se hnu na záchod, povídaj si o tom. Chci někomu říct, co si myslim a pak nemít tři dny výčitky, že jsem ho určitě urazila. Chci jít spát nesmyslně pozdě a ráno nechodit a neříkat si, jak jsem nedisciplinovaná blbka.Chci neumejt nádobí a netrápit se tim, že tim někoho určitě strašně omezuju, protože on touží konkrétně po tom jednom hrníčku. Chci si něco koupit a nenadávat si do povrchních materialistek. Chci si přestat vyčítat, že si něco vyčítám. A hlavně bych ráda řešila vážně jen a jen sama sebe.

Sakra, tohle zní absurdně i mně.

mimo

2009-10-20T03:26:00.000+02:00

Tak. Takhle vypadá Gent, mimo jiné teda. A je moc krásnej. Takovej starobylej, nereálnej, velmi blízkej v něčem.

Ten výlet byl zvrhlý (©Theeneed). Od Mega Mindy přes sušenkový likéry a variace na I've Never po Poslední tango v Paříži. S Theeneed a Zeppelinou to asi ani nemůže být jinak a za to je mám ráda. Kdo by čekal blízké duše v takový práci jakou dělám já...

Musím se donaučit francouzsky , jsem zjistila během dvou hodin v Bruselu, pač jinak to byly Flandry, že...a asi chci taky jet na Erasmus. Začalo mě bavit bejt sama. Bylo tam hezčí počasí než v Praze. Bylo to tam asi třikrát dražší. Je to tam útulný a má to pro mě pochopitelného ducha. Tolik tedy Belgie. Když dáte dohromady dost peněz, stojí za to.

Dáme se Zeppelinou a možná i s Nio Berlín. To bude jistě ještě lepší. A nebude tam ta nesnesitelná marketingová pizda blbá - čtvrté kolo od tříkolky. Začalo mě bavit cestovat. Mám na to totiž ideální společnice. A vlastně asi i společníky.

Možná jsem tam nechala definitivně poslední zbyteček mozku, nebo už zase přichází hibernace. Nic moc, po pravdě. Nevím, kdo jsem, nemám vůbec zájem se to dozvědět a nevím proč bych ho měla mít. Vzpomínám si, že mě to kdysi i zajímalo.

Moje fantazie nestačí na to, abych si představila, jak se změním a kam se posunu a jak to udělám. Moje paměť nestačí na to, abych si vzpomněla, co jsem to chtěla vyřešit. Moje city jsou moc daleko na to, abych si dokázala oživit, proč mě tolik štvalo to, co si z toho pamatuju. Jediný, co teda zůstalo z té smršti emocí a myšlenek je frustrace. Přesně tohle jsem nechtěla. Sledovat jak jsem den ode dne prázdnější a nesmyslnější. Bezcílnější, nebo co. A jistá jsem si jen tím, že takhle zůstat nechci. V tomhle rozkladu.

Zoufale vymejšlim cíle a doufám, že se mi povede na nich důsledně pracovat. "Ať se ti splní tvoje tužby a cíle," psal mi táta. Co to v mém provedení znamená? Všechno nebo nic. Všechno? I don't think so. Je jasné, co je jaksi blíž.

Cítím rozpor mezi touhle psychickou únavou a energií co mám v těle. Mám vypatlanou hlavu z práce, ale mám spoustu fyzické síly. Potřebuju ale hodně spát a nemám volný dny. Ve výsledku spim a jim a pracuju, takže jsem za dva týdny přibrala pět kilo. Je to hrůza, jsem tlustá a občas jsem si i dost odporná. A do jisté míry je mi to jedno. Představa sexuálního kontaktu zůstává totiž jen téměř neutrální představou, kterou ovšem nechci žádným způsobem realizovat a mně je fuk, jestli někoho přitahuju. A vtipný je, že i přesto zjevně ano. Ke svému tělu mám naprosto odcizenej vztah a nesere mě, že nevypadá tak dobře jako jindy. No tak ne a má bejt? Nebydlim v něm. (Moje startovní čára neni zas tak špatná, snad. A kdyby jo...tak co z toho? Jako obvykle to spontánně přejde.)

Tohle bylo intimní, si teď uvědomuju. A taky je to ten nejdelší odstavec. Možná právě proto, že je to intimní.

Intimita? Jakákoli intimita? Dostávám se opět do té fáze, kdy mě ta fyzická nezajímá (to je strašně divný) a té duševní jsem schopná s omezeným počtem lidí. Pozitivní je, že se mi ten počet rozšířil na celých pět osob. To je strašně moc. Bejvala to jenom Nio. Nio je i tak úplně něco jinýho. Ale bejvala to jenom ona. Nic to ale nemění na tom, že jsem zase úplně mimo. Mimo tělo, který si tímpádem oškliví nezávisle na mně a místy odmítá spolupracovat, když to potřebuju. Mimo svět praktických lidí, kterej mě tímpádem má čím dál tím míň rád. Mimo cestu, kterou jsem chtěla, která tímpádem zapadává listím a občas i sněhem a já už ji možná nenajdu, ač byla hrozně důležitá a já to věděla.

Co je pozitivní je ten neustálej přísun nových lidí, co mě mají rádi. Ve kterejch se nacházim a je to děsně uspokojivý. Který mi dávaj najevo svou přízeň, zajímám je a jsou tu pro mě, oceňujou moji společnost a přijímají mou pomoc. Otvírají se mi a já koukám, jak je možný, že mě vážně chtěj.

Na buddhismu je pár chytrejch momentů, zjistila jsem v Belgii.

Ten Pevnej Bod (moje veliké téma) musí bejt ve mně.

Co to ta Izabela psala o té lásce?

Máte z tohodle někdo nějakou globální představu, co jsem chtěla říct? Jsem mimo tenhle post, asi...

podivnej moment:

2009-10-01T23:09:00.000+02:00

Přišla jsem dneska na terapii a zjistila, že nechci nic řešit a že poslední, o čem chci mluvit, jsem já. Tak jsem hovořila o hromadě lidí okolo sebe a co já s nima mám, poukazovala na terapeutovu rýmu a chování jeho (na místě přítomného) psa a pouze klouzala po povrchu témat a odpovídala na otázky. (S výjimkou otázky, jak se prej cejtim.)

Když jsem se do jedné odpovědi konečně nějak zabrala, rozklepaly se mi ruce a radši jsem to zahrála do autu nějakým vtipem, přiznala, že se mi nechce mluvit a pokračovala k něčemu jinému. Na konci jsem sama řekla, že je moc hodin a prej na mně byla znát úleva, že je konec. Nechápu, jak se mi to stalo. (Únava? Vždyť jsem egomaniak, jak je to možný?) Má takovej rozhovor smysl?

State of the Zoe Union (fall 2009)

2009-09-28T16:11:00.006+02:00

Veškeré moje naděje se v současné době upínají k blížícímu se momentu přesunu zpět do Košíř, tentokrát do bytu s bsk, k blížící se akvizici kotěte, k podkrovnímu bydlení, ke komůrce na hadry, ke kuchyni s dřezem, v níž se dá dokonce i jíst a nachází se uvnitř bytu, ne mimo něj, jako ta současná, k většímu stolu, k harmonickému soužití (fingers crossed) a tak. Je to na konci října. Předtím ještě Ghent, předtím ještě odpracuju první měsíc plného úvazku, předtím se toho může stát ještě hodně. Přesto směřuju ze všeho nejvíc k tomu. Mohla bych to dokonce udělat hned jak se vrátím z Ghentu... 21.10. oslavím 21 a pak se prostě odsunu. Nebo se odsunu a oslavím 21 tam. Dilema jako blázen, co? Na víc ale v současnou chvíli nemám.

Že je spousta jiných bezprostřednějších věcí k řešení? Jo, ale přemejšlet nad nima docela dost bolí. Stejně je řeším. Nu což. Občas je prostě peklo bejt zoe. No dobře, občas je asi peklo bejt kýmkoli, ale vážně, to je mi jedno, protože já musim bejt zoe. A zoe dostává docela slušný kapky od tý doby, co existuje.

A tak jsem na třetím sezení zjistila, že je má terapie asi na hodně dlouho. Chtěla jsem některé věci ponechat mimo ni - říct, tohle je úplně v pohodě, v tom se hrabat nemusím - ale pak se k tomu nějak dostanu a zjistím, že to neni ani náhodou v pohodě, že to prostě jenom vypouštím. Tahám s sebou hromadu hnoje, jednoduše řečeno. A ten hnůj můžu kydat jen po hrozně malejch dávkách, protože víc najednou ho prostě neunesu. Říkám si, proč jsem do toho sakra nešla hned. jak mě to napadlo poprvý. Přece nemůžu čekat, že za nestandardního průběhu celýho života z toho vyjdu jako úplně standardní osoba...ale nakonec můžu bejt ráda, že jsem to vůbec dala, někam začít chodit.

Je to trošku tvrdý, místy. I když to tak nevypadá. Místy to bolí. Místy něco nepřiznám, i kdybych chtěla. Ani sama sobě, natož nahlas. Místy něco nevim nebo nechápu a neni toho málo. Ale mám pocit, že je to dobrý. Teď momentálně jsem rozebraná na milion malejch zouinek, který si mezi sebou nepovídaj a já je k tomu neumím přimět nijak mírumilovně. Teď momentálně je pro mě hodně těžký si všímat nuancí v emocích a vyhrabat se ze svojí hlavy. A vůbec se zatím nacházím spíš ve fázi, kdy zjišťuju, že je toho špatně víc, než si myslim, a je to nepříjemný zjištění. Ale někam to snad vede.

Mám radost z toho, že jsem na první pokus natrefila na někoho, koho nemám chuť spíš praštit, než mu něco říkat. Na někoho, kdo ze mě nedělá nemocnou zoe. A nevim, jak to má osobně a je mi to šumák, nicméně s tím směrem se docela shodnu. Vybrala jsem si dobře a jsem dost ráda. Představa, že jdu někam znova poprvé a zkoušim znova od začátku nějak vytvořit obraz toho, co potřebuju řešit, je totiž děsivá.
Pomohlo mi vědět, kolik lidí okolo mě někam chodí nebo chodilo. Připadám si tak míň jako nesamostatnej loser. Doporučuju.

Eygam taky bloguje!

2009-09-25T13:23:00.002+02:00

Můj milovaný spolužák, tedy Ten, který básní o mrtvých hlodavcích alias Eygam (dík za to zkrácení), spoluautor Malleus Filmeficarum, spoluúčastník filmových maratonů ve dvou, spolužrout furtžerek, spoludrbna, majitel dvou koček, jeden z mých kosmických dvojčat a taky spoluprudič, se rozblogoval. A já z toho mám velkou radost. Čtěte, chátro!

září

2009-09-20T13:17:00.001+02:00

Babí léto je doslova babí a není to špatný. V Gröbovce už zase lítaly lampiony, měla bych uspořádat tu noc světla, co se mi pořád vrací do představ.Vidim svařák, kaštany a teplý barvy. Veliký lampiony, co letěj nahorunahorunahoru. (Když jsem o nich včera psala zprávu, asi už jsem byla dost opilá.)Oranžový svetry a dřevěný šperky. Hudbu. (Tolik moje bdělé představy, sny mám docela pragmatický - v tom dnešním jsem dostala telefon s Androidem.)

Stále nevím, co jsem a nejsem a ano, je ohrožující se definovat. Je ohrožující uzavírat cesty. Nerada si vybírám.

Vzduch a nebe a všechno je už definitivně změněný a léto neni. Skoro to nebolí, skoro jsem to zapomněla. Teda jak co, ale podstatný je, že barevný ponožky vnímám pozitivně a město mě neštve. Řeka, most, stromy, kočičí hlavy a návrat do Košíř, na protější kopeček. Reminiscence skoro nulový, intenzivní čištění hlavy zabralo krásně.

První podzimní procházka s nio: měla jsem za uchem jeřabiny a fotila jsem růže (pro změnu). Jeřabiny zůstaly za uchem a do ucha přišla Illustratosphere. A spousta podobnejch momentů. A spousta ještě přijde. A já nevim, jak mi je. Nu což.

myšlenkový kompot, nakládané otázky, sušené odpovědi

2009-09-15T00:33:00.002+02:00

Asi mi brzo vybouchne hlava, jak moc přemejšlim. Dlouho jsem byla zvyklá na to, že jsem dlouhodobě spíš monotematická a fixovaná na jednu věc, která mě dusí a ničí. Tak se radši donutim řešit něco jiného. Včera jsem ale otevřela deník s tím, že si napíšu něco, co mi právě přišlo hrozně chytrý a zapomněla jsem, co to bylo - přemejšlela jsem dál a dál a nestihla jsem se.

Nevim, kdy se mi to stalo naposled, myslim rychlejc než mluvim nebo píšu, myslim na všechno a na nic a nevim proč. Neni mi rozumět, protože mluvim ještě rychleji než obvykle a mám ještě méně čitelné písmo, jak rychle to musim zapisovat. Je to svým způsobem hrozně příjemný, jen, řekněme, nekonstruktivní. Nejsem s to si jasně uvědomit co chci a je pro mě těžký se na něco soustředit, protože se to pořád hrne děsně rychle dopředu. I tenhle post se píše blbě, protože jsem jak ... naspeedovaná veverka. A navíc nevim, jak mi je. Hlava zabere veškerou pozornost. (Není to právě ono? Není to sebeobrana před těžko snesitelnejma emocema? Chytrý!)

Hrozně ráda bych spoustu z těch myšlenek někam zapsala, nějak zakonzervovala a schovala si je na horší časy, až budu v zimě zamrzlá a nebudu vědět, co jsem to vlastně potřebovala vyřešit, a zároveň dost klidná na to, abych se nad tím pozastavila a k něčemu došla. Ne že bych teď nedocházela, ale zapomínám to.

Připomínám si svoje kytky - když jsem v červenci odjela do Grazu, nikdo je nezalejval a ony začaly nasazovat nový listy a kvetly jak o překot. Nechápala jsem to, ale pak mi jeden botanik řekl, že tohle prostě dělaj, protože maj potřebu se před zánikem rozmnožit. Já nemám potřebu se rozmnožit, nebo vlastně jo, ale ne právě teď. (Gestalt a jeho tady a teď a moje nevhodné asociace ... jupí!) Já ale s přicházejícím podzimem cejtim brzký konec přísunu energie a tak šílim a jsem jak neřízená střela. (To by taky mohlo bejt ono. Nebo to tak možná neni. Já nevim.)

Zkrátim to, ať to někdo čte: Zapomněla jsem pointu. A tak je to teď pořád. Musim si to ale nějak sesumírovat, ať vim, o čem chci vlastně mluvit s tim terapeutem příště. A hlavně, ať se sama nezbláznim z týhle vichřice.

Jo a už jsem na to přišla, já nejsem komplikovaná o nic víc než někdo jinej. Já jen moc přemejšlim a tim drolim sama sebe na hrozně moc částí, takže to tak potom působí. Přitom je to jen bordel, nic víc. Nejsem komplikovanější než někdo jinej, jen až to zorganizuju, budu dost komplexní. Protože už to nikdy neslepim. Systém!!!

Snad se mi časem povede říct něco bližšího o svojí terapii .... kdyby to někoho zajímalo

nic nevyvozuj

2009-09-13T01:50:00.002+02:00

Dneska jsem se opět dozvěděla, že jsem strašně komplikovaná. To je podle mě blbost. Prej to musí bejt těžký. Ne tak, jak si dotyční myslí. Ale což.

Taky jsem přišla na paralelu o kinetické energii, která je podle zlce zčásti blbost, jenže mi neřekl, ze které. A zlc je fyzik. Ale což.

Dozvěděla jsem se ještě další věci a šéfka mi řekla, že je jí jasný, proč odcházím z firemního večírku v tak špatnym stavu. ORLY? No tak dobře. Nevěřim. Ale což.

Babička mi vyprávěla o svejch antidepresivech a já si říkala, ty jo, dyť je to přece tak fajn. Říct si o ně, mám je taky. Nezávisle na tom, zda by to bylo oprávněný. Ale což.

Jsem jinde než 25. srpna. Pochopila jsem někoho podle blogu a připadám si jako space invader, muhehe. Ale nemůžu za to, nemohla jsem to vědět. Ale což.

Marcus Miller je podle mě nabubřelej kretén, ač je génius. Crucify me (upside down). Mám ráda Marcuse Millera, je totiž génius. Ale což.

Vzdaluju se od letní zoe všeobjímající, přibližuju se k urban zoe. Ta je taky chorobně romantická, jenže jí dojímaj Vinohrady a Letná. Má silnou vzpomínku na to, jak četla Sartra na Letný, chodila v noci po Starém městě se svařákem a seděla na Střeláku, přemýšlejíc bůh ví o čem. Ale bylo to takykrásný. Letos bude pouštět draka. Krmit kachny. Brodit se listím. Nechce to, ale přijde to, takže co s tim. Urban zoe. Ale což.

Zejtra hrozně dobrej oběd pro nio. Budeme potřebovat bagetu a víno. This matters.

Jedu za matkou na ten její spásnej venkov, jediná z rodiny se na nic neptala a pochopila. Jedu si vybrat kotě. Asi černý, prej je jich nejvíc. Chci začít fotit, vidim totiž hromady věcí. Možná mám to, čemu jsem dosud nevěřila. (Půlka rodiny výtvarníci? Že se ptám...) Měla bych si říct o rady, když je přece ta fotografka. This matters.

Neni dojemná?

2009-09-12T03:14:00.001+02:00

(I'm an orange moon, I'm brighter than before, brighter than ever before.
I'm an orange moon and I shine so bright 'cause I reflect the light of my sun.
I praise the day he turned my way and he smiled at me.
He gets to smile and I get to be orange.
How good it is...)

relativně pragmatický post

2009-09-11T01:49:00.006+02:00

Poslední dva týdny se obracím naruby. Není to vidět, protože se obracím zevnitř. Dosud byly všechny změny jen ve mně, ale teď začínaj bejt i ve vnějším světě. Řekla jsem budiž změna a nestíhám se nadechnout, protože se naruby otáčí i to okolo mě, celej život začíná bejt z ničeho nic úplně jinak. Letos již zhruba potřetí, přičemž poprvé to dává smysl, protože se to netýká nikoho kromě mě.

Odborná pomoc - check (odsud toho vyplývá tolik, že o tom snad i něco napíšu)
Rok pauza od školy - check
Plný úvazek - check
Stěhování - pending / check ???
Kočka - pending
Donaučit se francouzsky - pending

Jak to všechno ustojim nevim. Ale jestli jo, začnu si psát nick s kapitálkou.

Léto je pryč i s elem. Nechci to začít vnímat jako minulost a vzpomínku, ale nejde to jinak. Pochybuju, že se povede dosáhnout normálního vztahu bez výčitek. (vyčítat každý sám sobě je horší než vzájemně) Překvapí mě, když se povede být víc než známí. Samo to odchází a samo se to uzavírá. Nemám radost z toho, že se to začíná stávat vzpomínkou. Nemám vlastně z ničeho radost, energii čerpám ze železnejch zásob. Ale jestli se během roku, co jsem si teď vymezila, něco změní podle mých představ, tak mi za to celý tohle peklo stojí.

Poprvý v životě musím uznat, že léto je jediný skutečný období. Nebo je to kec a skutečný je to okolo. Nedělá to jen el, je to především letní zoe (což je jako letní nio, jen je to zoe). A ta je strašně fajn, je skutečnější, upřímnější, nápaditější a veselejší než ta v tom fialovym kabátě, sice upravená a namalovaná, ale zřejmě buď opilá nebo aspoň k smrti upracovaná podzimně zimní blbka, co v sobě hledá hibernující duši.

Chci se přiblížit představě, kterou jsem o dvacetiletý zoe měla v patnácti. Chci, aby všichni ti, kdo si myslí, že to mám na háku, měli aspoň částečně pravdu. A chci mít sílu nastoupit do toho, k čemu mám teď zatím spíš odhodlání. Najít ten pevnej bod. Smířit se a být silná. Mít radost a chtít něco jinýho než jen přestat chtít úplně.

ta očekávaná svatba

2009-09-06T02:14:00.001+02:00

Vzhůru dýl jak 30 hodin, všechno to kafe zjevně zabralo TEĎ. Báječné. Cizím lidem jsem prej moc sympatická. A to mě neznaj střízlivou a vyspalou. Mí lidé mi nerozumí, prej. Asi začínám bejt taky těžko pochopitelná. Nebo to už prostě nejsou mí lidé.

Lampionky dopadly moc krásně, jenže si toho skoro nikdo nevšiml. Byly...dojemný a vědělo o nich asi tak deset lidí. Doufám, že do toho koutu tý zahrady přišel sám tiše zírat a obdivovat ty velikánský svítící nádhery ještě někdo kromě mě. Třeba tam i někdo někoho políbil...to by se mi líbilo.

Nevěsta ode mě dostala opilou a strašně pozitivní esemesku o naději a já tančila na hrozně vysokejch podpatcích. S hromadou makeupu a děsně vypiplanejma vlasama, protože nebylo kdy se vyspat. Ale slušelo mi to. Sluší i teď, vlastně. Mohla bych si ale odlíčit aspoň oči, řasenkový kruhy pod očima jsou po ránu hnusný. A küsnüti od lösa taky.

Oddávající si nezjistil, jak se čte jméno ženicha, který je cizinec. Když se ptal nevěsty, jestli si ho míní vzít, vyslovil to jméno úplně špatně. Nevěsta tedy nejprve opravila jméno na to, co to má být a potom teprve řekla "ano". Nevzala si nikoho jinýho.

Světle fialová všude, origami rybičky všude, divadlo, hudba a ano, lampiony. Kouzlo, ale strašnej návrat domů. Nepříjemnej.

Skoro žádný slzy dojetí, zato ke konci zvláštní myšlenky či chmury v hlavě mojí i v hlavách spousty dalších Bréc. Možná to svatby způsobujou. Nevim co nám vlastně je.

a jak je to doopravdy

2009-09-04T00:46:00.003+02:00

Chtěla bych taky umět brečet. Chtěla bych taky umět bejt nezvladatelně patetická a bejt na to hrdá. Chtěla bych se vyzmizíkovat a nebejt, chtěla bych se už konečně sesypat. To já ale neumim, já mám světy a je čím dál tim děsivější, jak mi malej kousek lži nebo fikce stačí ke štěstí - co je to proboha za úchylnej mechanismus? Neni to naděje, je to paralelní realita, ale je to kontraproduktivní.

Všechno dělám mechanicky a na každý ulici na mě vyskočí vzpomínka, která se mě pokusí zabít. Jsem omezená na určitej okruh hudby, která mi zároveň dává smysl a zároveň mi ubližuje. Bránim se změnama i návratama k sobě, iluzí nových začátků, vzdušnými zámky...a bránim se marně. Ale to přijde. Všechno prej přijde. (ORLY? Něco už by mohlo.)Navrhuju takovej malej ffwd, tohle už tu bylo. Potřebuju, aby to dávalo smysl. A ono nedává.

Kdy jsem zapomněla, jak se to dělá? Dřív jsem uměla plakat na povel, teď to potřebuju a nemám. Teď si jen tak představuju, jaký to asi je a jak by to bylo skvělý to udělat. Prostě sebou někam plácnout a rozbrečet se, ubrečet se k smrti a prasknout sebelítostí, který se mi ještě stále nějak nedostává. Lítost ano, sebe ne.

Můj svět je omezenej a já jsem izolovaná. Ničemu a nikomu nevěřim a chci všechno vědět, i kdyby mě to mělo dodělat. Stačí koutkem oka něco zahlídnout a už kolečka šrotujou a dováděj mě na pokraj šílenství.

Nespim a spát nebudu, protože nemůžu, protože pracuju. Spánek mi doteď nahrazoval pláč a teď nemám ani jedno z toho. Tak trochu jiná malá smrt. Nerada jsem takhle negativní, když jsem přece tak obdivuhodně silná a děsně všechno zvládám. Ale teď jsem vážně "depresivní zoe" v plný palbě a zrovna teď ji neumim zastavit.

To bude ta nevyspalost. To budou ty noční, po kterejch občas nevim, kdo jsem a během kterejch jsem vděčná, že mám v telefonu některý čísla, který můžu vytočit ve dvě ráno a zavolat jim s tim, že mi hrabe z toho, že sedim sama v oupnspejsu a hučí tu klimatizace a do rána je daleko a do čehokoli pozitivního a hezkýho taky. Nechci tyhle čísla vytáčet pořád dokola, protože na druhém konci je někdo, kdo musí řešit i sebe a komu já teď nemůžu pomoct ani tim, že bych ho dokázala vyslechnout, ani nijak jinak.

Měnim co můžu, moc chci všechno změnit. Ale nevim, jestli to pomůže. A nevim, jestli můžu. A možná že jo, ale určitě to nezvládnu sama.

Pořád si myslim, že jsem nic neudělala špatně. Pořád si myslim, že cokoli špatnýho není a nebyla moje vina. Pořád si myslim, že si nemám co vyčítat. Pořád si myslim, že moje "dojemná" hláška o osobním selhání je iracionální a směšná. Ale to si myslim, co cejtim je další věc a připadám si čím dál tím víc jako naprostej idiot se zkreslenejma představama o světě.

Tuším, že se všechno opravdu vrací zpátky do normálu, zpátky před začátek čehokoli. Jsme tam, kde jsme byli a nejsme o nic bohatší než předtím, protože to možná neumíme.

Tisíc dnů mezi námi

2009-09-03T01:33:00.001+02:00

Vracim se do dětství. Cohen, Nerez, Jablkoň. Bylo to tak důležitý a vlastně jsem tomu asi rozuměla líp než teď. Protože to tak zapadalo do toho světa. Kolik mi asi bylo? Zase maluju, píšu básničky, plánuju a utíkám pryč od toho, co je, někam dovnitř. A je mi jedno, co je. Vzpomínky od Mánesa se prolínaj se vzpomínkama nedávnejma a tím, co je teď. Smícháním a drobným okořeněním z toho vzniká neskutečně živá a barevná představa toho, co by mělo bejt a jak to chci a jak to jednou bude, až teda budu mít tu absolutní svobodu, světlo, barvy, kočky, svíčky, svetry, hrníčky, okna a ostatní důležitý věci.

Zajímavý je, jak moc jsou tyhle představy ve výsledku podobný těm nejdávnějším vzpomínkám. Arkýře, parkety, bílá, zelená, modrá, světlo a čaj. Možná, že to nikdy neexistovalo, možná jsou moje vzpomínky vlastně jen vzpomínkami na moje představy z tý doby. Kolik mi asi bylo? A proč jsem najednou tak stejná? To je ten největší kruh, co jsem kdy obešla.

Až teď se ke mně prodíráš. Teprve dnes tě trní možná někde zraní. Až teď mě vlastně nepoznáš. Teprve dnes mě hledá cikánka v tvý dlani.

Barevný lampionky

2009-08-29T15:52:00.000+02:00

Snažily jsme se je vyrobit, ale nepodařilo se to. Hrozně jsem se na ně těšila, mám o nich takovou pohádkovou představu, jak ve tmě mýho pokoje na několika místech zářej barevným světlem. Říkala jsem si, že až budou, bude všechno v pořádku, hrozně krásný, tak jak to má bejt. Měkký barevný světlo, co úplně změní pocit z tohodle místa. Zhasne se to hloupý a praktický elektrický a zůstane několik barevnejch světýlek, ostrůvků radosti. Stíny by byly taky veselejší.
To se nestalo, místo toho je tu pořád hromada papíru a špejlí a jeden bílej lampion, ze kterýho spodem vytejká vosk. A v mojí hlavě lampionková představa. Nechci si je kupovat, musím to zkusit znova.
Náhoda chtěla něco jiného - dneska večer jedu vyrábět svatební lampionky určený na jednu z mnoha brécosvateb. Tam se hoděj, na zahradu na svatební večer. Měkký barevný světlo a kolem něj, jak jinak, mušky a můry. Bude to pěkný, neni potřeba doufat, protože je to jistý. Nebudou nic měnit, budou tam jenom doplňovat, co už je beztak v pořádku. Takovej večer musí bejt mimo realitu.
Přemýšlim, kdy to teda zkusím znova. Představy jsou hloupý, nerealisticky dobrá věc dlouho nevydrží, pokud vůbec vznikne. Zasáhne do ní realita, jako třeba vytékající vosk, příliš křehká konstrukce ze špejlí, nebo ranní rosa na zahradě, která rozmočí papír. Návrat do reality, kde nejlepším zdrojem světla je žárovka, se mi příčí.

Amor, Curiosidad, Dudas (Prozac jindy)

2009-08-28T06:28:00.001+02:00

Pokládám si otázky. Proč tohle píšu, když nemám co zajímavýho říct? Proč tohle píšu, když se bojim cokoli konkrétního říct? (Tři důvody: je to ohraný, tolik lidí mě zná, nedostatek patosu) Proč nedokážu rozlišovat pojmy a dojmy? Proč mě fascinuje úchylnost větší než moje? Proč naděje nezemře první? Jak si může někdo myslet, že jsem zajímavá, když jsem prostě jenom přezrálá na léčení?

A pak jsou odpovědi...terapii potřebuju, wtz. Ale ne kvůli fascinující tendenci (z mého pohledu)´unikat do Světů - Světy jsou fajn - nýbrž kvůli tomu, že zapomínám na spánek, jídlo a čištění zubů a to mě vyvádí z konceptu. Protože reálnej svět, kterej mě vlastně zajímá nejvíc, je bolestivej. Tak se upínám jinam. A ono to je dobrý. (Jen je nutno poznat, kde končí a že nekompenzuje ten skutečnej) Vtip je v tom, že já MÁM naprosto zdravej rozum. Jen si místy nerozumim. (Mít Mia to co já, na sto let okouzlí sama sebe. I já se občas okouzlim, jenže je to tim, jak si schválně dělám svůj svět složitějším než je...a pak se za to stydim sama před sebou.)

Byla bych fakt skvělej terapeut, hlaste se u mě. Jenže napřed musim dospět a vymotat se z banalit. Vy moudřejší, vy se máte. (Pastelky v roce 2006)

Moje tři vlastnosti slovy všech chlapů světa, tj. moje Síla, Samostatnost a Nezávislost...neexistujou. (Pochopila to Kolegyně, má to stejně.) Vycházej z bezradnosti. (A ten, co to pochopí bez vysvětlivek, bude ten, co se mu rozpadnu v náruči. Vysměje se mi kvůli mejm ramenům a absenci slz. Zeptá se....a to jsi jako ve svym věku dokázala odblokovat jenom tohle??? To jsi takovej srab, že si nedokážeš říct o pomoc? To se fakt tolik bojíš ukázat slabou zoe??? )

Až budu vážně zoufalá, sepíšu manifest. Ale k takovýmu zoufalství nedojde, jsem totiž moc silná, samostatná a nezávislá.

Chci růži, chci obejmout, chci méně blbostí, chci kafe. Chci kohosi, kdo prokoukne, jak jsem slaboduchá a nebude přitom žena.

Aby bylo jasno, nepropadám zoufalství. Víc jsem si sama sebe nevážila ještě nikdy v životě. Právě jsem objevila sebeúctu a právě jsem objevila, že asi vážně jsem hodná.

Přes veškeré události nelituju. Přes všechno tě stále nechápu, e*v. (A já se vážně snažim! Což neni jen tak kvůli někomu...že jsem teď všechno zničila?) Přes všechno jsem já a mám novou vlastnost: Jsem strašně ráda, že jsem já. Přes všechno tušim, že možná získávám víc, než ztrácim. Přes všechno jsem lepší, přes všechno jsem optimista. Přes všechno nechci přestat bejt a přes všechno přeju důležitejm lidem to nejlepší. Fakt.

Upřímněji to nejde, flaška bílýho je málo na to dočista zapomenout na svět. Jen kašlat na to, že se mi vysměje do ksichtu.

Kdo dočetl sem, má bludišťáka. Jestli je i tohle málo, tady jsem dopsala a všechno zůstává propiskou v deníku.

Abeceda

2009-08-23T00:27:00.000+02:00

Několik let zpátky jsme s nio začaly dělat věc, kterou lze chápat jako tradici, totiž psát si někdy v létě aktuální abecedu důležitejch pojmů. Loni se to nestalo, ale mám jich doma v červené krabici s nápisem "SPI SI" několik. Včera večer se okolnosti seběhly a já se rozhodla, že ta tradice nebyla od věci. Toto je tedy moje aktuální abeceda, nechám na nio, zda míní uveřejnit i tu svou.

Aroma, alkohol
Barvy
Cesta a cíl
Čarodějnice
Dokonalost, duše
Energie, emoce, jeden takovej člověk
Fantazie
Gesta
Hudba
Chlapi
Intuice!
Jistota
Knihy, kamarádi, komunikace
Láska?
Materiálno, mateřství
Náladičky
Otázky a odpovědi
Práce a peníze, PMS (be afraid, be very afraid)
Rychlost, rozhodnutí
Řešení
Samota a společnost
Ticho
Umění
Vzdělání, vztahy
Web 2.0
seX
Yntelekt, pyčo
Zodpovědnost
Životospráva

...to je zhruba všechno. Dopňuju, že když to srovnám s abecedou 2007, 2006, etc., jsme jinde. Těžko hodnotit, zda je líp či hůř, zpět či vpřed...netušim.

dvě věci, co už stejně vim

2009-08-19T18:30:00.000+02:00

Lesy a hory mi prospěly. Došla jsem tam k závěrům, jež je možno aplikovat v praktickém životě. A ten nejhlavnější už jsem znala: srát na píčoviny, bejt zoe. Dámy prominou.

Klíčovým bodem číslo dvě je rozhodnutí pěstovat v sobě pasivitu a trpělivost. Ne se tvářit, že nic nečekám. Opravdu nic nečekat. A nic nechtít. A já vim, kdo mi to radil.

A zbytek je jen poezie, která ovšem zůstane hezky doma.

tejkitýzy

2009-08-07T02:24:00.000+02:00

Došla jsem k jednomu závěru: jen se nebrat tak vážně.

Ztrácím drahocenný čas neovladatelným dumáním nad blbostma, na něž není odpověď. Nebo aspoň ne dostupná. Ten čas i ta produmaná energie by se daly vložit do mnohem smysluplnějších věcí. Věnovat to třeba psaní, napíšu knihu. A pochopitelně to všechno beru smrtelně vážně, filozofuju, medituju, kontempluju a jiné termity provozuju. V důsledku toho prudím sebe i své okolí a nakonec přijdu na to, že a) je úplněk, b) se potřebuju urgentně vyspat, c) co nadělám.

Tak se vyspim, měsíc si tu svou úplnost mezitím rozmyslí a já si říkám...no nejsem já prostě typická? (A především, samozřejmě, že já se pokládám za natolik hlubokou osobnost, že by mě takto prozaické řešení problému jednoduše nenapadlo.)

Večer / dopoledne / odpoledne s prudící zoe je mimochodem úžasná pomsta za jakoukoli křivárnu, levárnu nebo všivárnu, doporučte přátelům!

Jedu pět do lesů a hor, tam by mě měla ta náladička přejít už definitivně. A děj se vůle boží, vlastně...

Summer Thinking? Tell Me More!

2009-08-04T00:38:00.000+02:00

Jsem to jen já, kdo má léto vždycky tak zlomové? Začátek vztahu je možná nejmarkantnější, ale je tu ještě hromada dalších věcí. Ačkoli možná mám jen víc času přemýšlet – vlastně až příliš. Hrnu to před sebou celý rok a v létě si toho z nedostatku jiného zaměstnání všimnu a začnu do toho rýpat. A překvapivě to zpravidla vede ke změnám a nutnosti uvažovat.

Hlava se mi roztočila a já ne a ne ji zastavit. Přemýšlí nad věcmi, nad nimiž já sama přemýšlet nechci. Dostává mě do zvláštních stavů zmatení a já přestávám rozlišovat, co je intuice, co obava, kdy je přání otcem myšlenky, kdy je myšlenka matkou přání, kdy jsem zaujatá a kdy mám pravdu. (Oprostit se od rušivých vjemů typu emoce by mi moc pomohlo.) Možná v tom žádný rozdíl není, myšlenka jako myšlenka… nicméně potřeba vytvářet kategorie a šuplíčky mi to nedovoluje přijmout.

Na konci vždycky nastane to, co říká Ten, který básní o mrtvých hlodavcích: nutnost využití metody přímé konfrontace. Není špatná, je jen brutální a občas kontraproduktivní. Tentokrát přinesla uklidnění – nemýlím se. Tohle vědomí mi úplně stačí.

Hlava ale nepolevuje a pokračuje dál. Závěry? Pozitivní, vesměs. Nejdůležitější z nich je ale ten, že pořád vím, kdo jsem a neměním se víc než potřebuju. To je dobře, protože obvykle jsem jako plastelína a pak se divím, co jsem to za novou osobu. (Mám být v tomto bodě hranatá? Stačí říct. Tady raději protáhlá a tady trochu nakřivo? Provedu!) Našla jsem asi pro jednou rovnováhu, onu kýženou zlatou střední cestu – otec Fura, alias pan Anonymní (zdravíme Jemen) mi jistě pogratuluje, muhehe. (O neustálém sebeobviňování pomlčím, to přece přejde.)

A dál? Musím zmínit ještě jednu osobu: nio. „Bylo by asi smutný, kdyby tě ve dvaceti nemělo co překvapit,“ nebo tak nějak to říkala. Má, pochopitelně, že pořád má a já se nepřestanu divit… tedy doufejme. Mám sice pocit, že se neustále motám v kruzích, vyskakují na mě situace z minulosti, deža neví a další radosti, jenže jinak. A to „jinak“ je to klíčové slovo. Dokud to není pořád dokola navlas stejně, je to v pořádku.

V heslech

2009-08-02T18:25:00.000+02:00

Budějovická: chaos - uspořádáno - kořeny - záclony - hadry - čas - spánek - lidi - vývoj - počasí - knihy - práce - návštěvy, víno, filmy - internety - živo

Graz : paní Hudba i hudba, hudba, hudba - inspirace - lidi - zpěv - naštvání vs. smíření - bezvýchodno, ale naděje - hlava plná nápadů - motivace - vyčkávání...

Všenory - brdská Skalka : nostalgie - zamýšlení - hlava poloplná poloprázdná - uzavřeno, prožito.

Brno - Praha: nemyšlení - užívání - víno, sýry, očka - filmy - cesty - pocity - nepochopení i pochopení - (ne)telepatie - hlava plná nápadů - obrázky a barvy - hudba, hudba, hudba na jiné úrovni - vizuálno - sexuálno - vtipno i vážno - napjato i uklidněno - příběh vs. status quo - někdysmutno - polojasno (in progress) - vedro - můry - vlasy - zamýšlení - vyčkávání...

A ono by se dalo psát dál. Dalo by se zpívat a malovat, dalo by se třeba i tancovat. Hesla jsou ale dostačující, poezie ani poetika nebudou. To si nechme na jindy.

FWD

2009-07-21T10:35:00.000+02:00

Teď je stádium, kdy se všechno hýbe, nic si nikam nesedlo, nic se nezabíhá a nikdo neví jak to dopadne a kam si to teda sedne. Mohlo by to být...JE to hezký, jenom ty obavy a nervozita mi to kazí. Další záhada přede mnou a já ji chci rozlousknout a věřím tomu, že rozluštění je obohacující. A že existuje.
(Léto se hýbe, léto putuje a přináší změny...i když se vzduch často nehýbe, přichází deště a ty mění svět. Bouřky. Na konci bude svět jiný a my taky. Do jednoho.)
Mylně jsem považovala rok 2008 za rok změn, jenže ono je to teď - nesednu si, abych to nějak reflektovala...prostě se tím snažím prokousat na druhou stranu a přemýšlím pořád dopředu, pořád dál, furt pryč. Nebabrám se v tom, není čas, jen se snažím dostat dál a dál a ono je kam. (!)
Až se všechny události a změny dovrší, upřímně pochybuji o tom, že přijde uvolnění, smíření, spokojenost a klid. Ale život bude jinak.
BTW, věděli jste, že život je krásnej?

Yppah Yadhtrib

2009-07-15T02:43:00.000+02:00

Bylo to 16. července loňského roku, kdy se PurPur znovuzrodil. Já letos 16. července nenajdu čas napsat a nemám náladu bilancovat, ach kdepak...
Přeji tomuto zde vše nejlepší a já přece vím, co se rok dělo a co se děje teď a že jedeme podle šablonky pořád dokola, ačkoli neprocházíme úplně stejnými body úplně stejní.
Zmatení a přece chápu proč a z čeho a přece se v něm vyznám. Nebaví mě být enigmatická, nechci být otevřená...moc (mnozí vědí, kdo je reálná zoe). Tak nejsem žádná, abych nebyla trapná. Otázkou zůstává, koho ta trapnost vlastně sere?

Budu častěji, a to třeba i trapná, dyť mě to přece baví. Tím tedy uzavírám narozeninový patos. Dobrou noc.

Insektomorfní Bůh

2009-07-06T20:46:00.000+02:00

Je chroust smrtelný? Pokud není, hovoříme o ideji chrousta či o fyzickém chroustu? Je-li fyzický chroust nesmrtelný, lze uvažovat o jakémsi chroustím božství či polobožství? Souvisí kult chrousta s jádrem pudla? Jaký je smysl pudlích jader a mohou lidstvu pomoci zodpovědět si již jednou provždy otázku života, vesmíru a všeho? A co jsoucno? A co na to Jan Tleskač? Je zoe nýča?

Je všechno co se kolem mě děje komplikované, nebo to tak jenom vnímám, protože si na všem nějakou spletitost najdu? Ne že by to bylo podstatné, protože o nic moc jiného, než o mě jako koncového uživatele, který to všechno zpracovává, mi vlastně jít nemůže. Úhel pohledu beztak změnit nedokážu, nejsem chroust.
Pokud je to ale všechno skutečně komplikované, vyhledávám to? Jsem ta (inspirace by e*v) co si nahází pár kostiček tetris špatně, aby to potom musela řešit?

Asi bych se měla opravdu postavit do té nezaujaté role pozorovatele a nechat svět, ať se točí, moje instrukce stejně asi poslouchat nebude. Mám na všechno moře času a když to budu chtít, nakonec budu spokojená. A stejně mě - až na drobné momenty - přepadá panika způsobená představou všech možností, jak by se ten svět nakonec mohl otočit a já si potom budu akorát vyčítat, že jsem mu neřekla, jak se to dělá správně. Zainteresovanost ale v jistém smyslu škodí zdraví, to víme. (Na co ale zdraví, když ho člověk řádně nezdevastuje?)

Asi je to ode mě pokrytectví. Jeden den kritizuju neschopnost a neochotu být šťastný a další den se musím zamyslet a přiznat si, proč tomu asi rozumím. Protože to dělám stejně, jenom se nesnažím si vytvářet příčiny. (Nevytvářet, vytvoří se samo.) Když budu nešťastná, nehrozí mi ztráta čehokoli a sama v tom žiju naprosto spokojeně a bezpečně, tedy vlastně nejsem nešťastná, právě naopak.

Stav "chroust" nastává v důsledku spánkové deprivace, já to vim. Až se vyspim, bude to zase v normálu. Budu se možná ptát, ale nebudu to domýšlet. Nejsem nespokojená, ba naopak, jak bych mohla? Jsem jenom nevyspalá. A nejistá, možná. Času mám ale mraky a nakonec se vždycky doberu k tomu, že do melounu člověk nevidí, větru neporučí a chroust je a není nesmrtelný. A nenaděláš nic, dětma nezatopíš, starý blbě hořej, gumový odskáčou. A zoe se vyspí a svět se bude hnedle točit jinak.

věnuj cigáro, dostaneš nadhled

2009-06-14T02:17:00.001+02:00

Dneska večer jsem na něco přišla. Až budu velká, chci mít k životu stejnej přístup jako K. Pracuju na tom a myslím, že to k tomu směřuje a že by to možná nemuselo dopadnout až za sedm let, ale mnohem dřív. A i to je jedno, jak rychle nebo pomalu to přijde.

Ten člověk je pozitivní a nechává věci plynout. Nepanikaří, nehroutí se a neni fatalista. A hlavně, překonal svoje ego. Klobouk dolů, protože to je boj jako blázen. To chci taky.

Jednou za čas je rozhovor s K. (když zrovna mě ani nikoho jiného nesvádí) neuvěřitelně terapeutická věc. Čistých lidí, co nemají absolutně žádné skryté úmysly nebo cíle, je málo. Je to ten typ člověka, co málokdy používá ironii a o kterém si sposta lidí bude do smrti myslet, že se jim vysmívá. Znám jich pár, ale tohle je jedinej z nich, se kterým máme na sto procent otevřené karty a nekomplikují to žádné zvláštní vztahy a nevyřčené výčitky.

Nedozvěděla jsem se nic nového (jojo, víme, že to se nestává...), ale něco jsem si uvědomila: Je dobrý se v tom vyráchat, ať je to cokoli, jen je potřeba si o tom nelhat. A to je celý. Schopnost to celý chápat pozitivně je až v úplně jiné fázi. To neznamená, že se o to nemůžu pokusit, ale nemusím se k tomu tlačit. A tak dále.
Mám moment náhlého osvícení a stihla jsem ho získat za tři nebo čtyři cigára. A stál mě tři nebo čtyři cigára věnovaná.

A to je celý. Večer, kdy mám nadhled a nemám strach. Po dni, kdy mi málem hráblo, je to geniální závěr.